Z Prahy do Rangajanu

 

Když si teď zpětně promítnu průběh cesty do Rangajanu, místa mého působiště ve státě Assam ležícího na severo-východě Indie, připomíná mi to trošku scénu z filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. V závěru filmu musí hrdina absolvovat několik zkoušek. Jednou z nich je i zkouška víry. Přijde na kraj propasti a podle všeho by měl prostě pokračovat v cestě bez ohledu na to, že tam není žádný most. Chvíli váhá, ale nakonec ten krok udělá. S překvapením zjistí, že most tam ve skutečnosti je a nebyl vidět pouze díky optickému klamu. Pokud jde o mou cestu, přijde mi výstižný právě ten krok do neznáma. Ostatně posuďte sami.

 

Plán cesty do Rangajanu byl následující: Praha-letadlo-Dillí-letadlo-Guwahati-bus-Rangajan. Asi týden před odletem jsem na základě mailu od otce Pampackala (mimo jiné můj šéf a ředitel školy v Rangajanu) začal zvažovat jinou alternativu a sice využít pro cestu z Dillí do Rangajanu vlak. Po chvilce googlení jsem byl tou myšlenkou nadšen, jelikož člověk toho cestou víc uvidí, je to několikanásobně levnější než letadlo a navíc vlaková doprava je v Indii nejběžnějším způsobem přesunu i na dlouhé vzdálenosti. V mém případě šlo asi o 2130 km. Zkusil jsem tedy vlak.

 

Někdy se o indických vlacích rozepíšu víc, zasloužilo by si to i vlastní blog. Strávil jsem asi den čtením různých webů, abych vstřebal základy systému IRCTC (něco jako naše ČD, ale větší a v mnoha směrech jiné). Otec Pampackal mi doporučil konkrétní vlak a slíbil mi z cílové stanice odvoz autem. Stačilo tedy koupit jízdenku. Ale... Jak jsem zjistil den před odletem z ČR, nákup indických jízdenek na vlak není od nás zrovna jednoduchý. Musíte si založit účet na webu IRCTC, k čemuž potřebujete indickou SIMkartu. Potvrzovací SMS při zakládání účtu totiž na neindické číslo nepřijde. Navíc nelze platit kartou MasterCard, což se ale dá obejít založením dalšího účtu na webu cleartrip.com, který funguje jako zprostředkovatel mezi vámi a IRCTC. No zkrátka tohle všechno bych za den vyřídit nestihl. Poprosil jsem tedy otce Pampackala, jestli by mi mohl lístek koupit on.

 

V sobotu 13.12.2014 jsem opustil teplo domova a vyrazil na letiště. Během čekání na letišti Václava Havla jsem dostal mail od otce Pampackala, že vlaky jsou prý kompletně obsazené. Na druhou stranu prý na mě bude u letiště čekat šofér a bude zajištěno ubytování. To mi ušetřilo velkou starost s tím, kde přespím v Dillí. Původně jsem neplánoval tam zůstávat a nehledal jsem proto žádný hotel.

 

Nedaleko Rangajanu je město Golaghat, kam o dva měsíce před mou cestou do Indie dorazil dobrovolník Jonáš. Seznámili jsme se během přípravného kurzu pro dobrovolníky. Zatímco jsem cestoval z domu na letiště, Jonáš pro mě zkoušel najít letadlo z Dillí. Bohužel rychlost internetového připojení v Golaghatu neumožňovala rozsáhlejší hledání a těch pár nalezených letů bylo 2-3x dražších než moje letenka z Prahy do Dillí, takže hahaha... Později se ukázalo, že koncem kalendářního roku cestuje hodně lidí, jelikož jsou prázdniny. Vlaky jsou tedy přecpané a letecké společnosti si mohou dovolit nastavit pořádně vysoké ceny. Nicméně tím padla další varianta. Z Prahy jsem tedy odlétal s tím, že buď se mi podaří koupit jízdenku na některý z těch podle všeho kompletně naplněných vlaků nebo prostě zůstanu v Dillí do té doby, než bude v nějakém vlaku místy. To mohlo být pár dnů, ale taky několik týdnů.

 

Do Dillí jsem letěl přes Řím. Po přistání jsem se připojil na internet a mrknul na maily. Jonáš zjistil, že někdo v Golaghatu má bratra v Dillí, který se jmenuje Subrata, a ten by prý byl schopen pro mě jízdenku na vlak koupit. Svitla tedy nová naděje. Mám kde spát a možná bude i jízdenka.

Dillí - taková normální ulice

V Dillí na mě skutečně čekal šofér a odvezl mě do ubytovny Progress Publishers. Později jsem se dozvěděl, že je to vlastně firma, která vydává a distribuuje učebnice a to ubytování mají jako službu navíc. Byla tam postel, docela čisto, funkční zásuvky a teplá voda. Po chvilce kašlání jsem zjistil, že když nedýchám ústy ale nosem, dokážu sníst i to pálivé jídlo, které jsem dostal. Jinak mi moc chutnalo. Jediným problémem bylo připojení na internet. To zde jaksi chybělo. Byl jsem tedy ubytován uprostřed obrovského města, netušil kde co je, bez mapy, bez přístupu na internet a měl jsem volání přes roaming 66Kč/min. Můj hostitel byl velmi ochotný, leč angličtina nepatřila mezi jeho silné stránky.

Večeře v Progress Publishers - cizrnová polévka, placky čapátí a vařená zelenina
(pošmáknul jsem si, jen co je pravda)

Naštěstí tam byli ubytováni i jiní. Spolu s Rajinem, třiadvacetiletým Indem, jsme tedy vyrazili do ulic najít internetovou kavárnu. Sám bych si netroufl, jelikož už byla tma a navíc bych se asi po dvou blocích v těch malých uličkách plných lidí, aut a nejrůznějších krámků ztratil. Po půlhodině jsme našli cosi jako internetovou kavárnu, načež provozovatel po mě chtěl pas, který jsem nechal na pokoji. Pak se spustil řádný lijavec a museli asi 20 minut čekat, než jsme se vydali nazpět. Ovšem atmosféra byla příjemná. S Rajinem jsme si docela pokecali a z děště jsme měli spíš srandu. Nabídl mi svůj telefon s internetem. Mít internet v mobilu je v Dillí asi docela běžné, takže internetové kavárny nejsou tak moc potřeba. Tedy aspoň v této části Dillí, kam zřejmě moc turistů nezabloudí. Napsal jsem otci Pampackalovi, že jsem v pořádku. Přišel mi mail od Subraty, že by prý měl další den dopoledne čas se sejít, abychom vyřešili jízdenku. Naštěstí poslal i své telefonní číslo. Tak skončila neděle, druhý den cesty.

Subrata - ten jenž mi sehnal jízdenku na vlak
Pozn. patří spíše k menším Indům, takže normálně je výškový rozdíl o něco menší :)

Následující dva dny byly právě oním krokem do neznáma. Seděl jsem na pokoji a čekal, co bude. V pondělí kolem deváté mi můj hostitel oznámil, že Pampackal mi zajistil řidiče, který mě vyzvedne kolem desáté. Když řidič přijel, zavolal jsem Subratovi a poprosil ho, aby mu vysvětlil, kam mě má odvézt. Sešli jsme se krátce před polednem. Subrata mě vzal do nějaké kanceláře, kde prodávají jízdenky na vlak. Tam jsme udělali rezervaci na další den do Radjhani expresu (neptejte se, jak je to možné, když mi předtím řekli, že vlaky jsou kompletně plné… ten system jízdenek tady je zkrátka trošku složitější :) ). Pak jsme se procházeli po kampusu, zašli na čaj, prostě pohoda. Zbývalo vyřešit poslední problém – jak se dostanu zítra na vlakové nádraží. Napsal jsem mail do Rangajanu, že mám jízdenku a potřebuji se dostat další den na nádraží. Tak proběhlo pondělí.

 

Další den dopoledne jsem se vzbudil a čekal. Snad si Pampackal mail přečetl a snad se mu podařilo sehnat řidiče. Řidič nakonec opravdu přijel a vlak mě odvezl až do Assamu. Cesta byla příjemná, hezky jsme si popovídali, jídlo bylo výtečné a bylo ho tolik, že jsem jednou vynechal večeři. Na nádraží na mě čekalo auto a v pořádku jsem se dostal až do cíle.

 

Sečteno a podtrženo byla to skvělá zkušenost. Velmi často máme dojem, že držíme věci pevně v rukou a vlastně to ani není pravda. Kdykoliv se může cokoliv změnit, vypadne internet, mobil nebude mít signál… Tady jsem prožil dva dny v naprosté závislosti na ostatních a víte co, ono to jde. Stačí s důvěrou dát věci do pohybu, a pak je nechat ať se stanou. Výsledek pak nemusí být zrovna podle našich představ. Já jsem taky chtěl hned po příletu sednout na vlak a nezdržovat se v Dillí. Místo toho jsem tam musel dva dny trčet v poměrně chladné místnosti komunikačně odříznutý od vnějšího světa. Zároveň jsem ale získal několik kontaktů v hlavním městě, prohlédl jsem si kampus místní univerzity a vůbec jsem viděl spoustu jiných věcí.