Střípky z Nepálu

Po prvním příspěvku týkajícím se mé cesty z ČR do Rangajanu, místa mého působení, může působit název dnešního příspěvku poněkud nesouvisle. Věc se má tak, že v Rangajanu jsou od druhé poloviny prosince do druhé poloviny ledna prázdniny. Většina dětí je doma a dobrovolník má tedy skvělou příležitost vyrazit na cesty. Spolu s Jonášem, dobrovolníkem, který působí v nedalekém Golaghatu, jsme se rozhodli k cestě do Nepálu. Důvody k tomu byly dva - jednak tam Jonáš musí vyřídit nějaké papírování a jednak prostě kdo by se nechtěl podívat do Nepálu? :) V Rangajanu jsem zůstal jen pár dnů, seznámil se s místními salesiány a některými učiteli na naší škole, zařídil si indickou SIMkartu a pár dalších provozních záležitostí. K tomu, jak to tam vypadá a funguje se dostanu někdy příště.

V pondělí 22.12.2014 nás jeden salesián odvezl na nádraží a vyrazili jsme. Cestovali jsme třídou Sleeper Class přibližně 18 hodin. Ve vlaku jsme potkali dva fajn Indy Raviho (vysokoškolák) a Nickela (zasloužilý otec roztomilé dcerušky) ve věku kolem 25ti let, takže jsme měli nejen postaráno o veselou společnost, ale zároveň jsme získali průvodce znalé místních poměrů. To bylo užitečné například ve chvíli, kdy nám chlapík přinesl jídlo bez příboru. Poslali jsme ho pro lžíce, a když už potřetí prošel kolem a říkal, že na tom pracuje, Ravi udělal scénu, načež během minuty jsme se mohli pustit do jídla. Nedalo mi to a zeptal jsem se, čím Ravi argumentoval. Prý něco ve smyslu že jsme jejich hosté a jsme z Evropy a jak to vypadá, když ani nedostaneme k jídlu příbor, co si asi tak můžeme myslet a co asi tak budeme vykládat o Indii po návratu domů. Zatímco rovnal do latě číšníka, pobaveně mu cukaly koutky. Myslím, že to na jednu stranu myslel vážně a na druhou stranu je to pěkná herečka.

Vystoupili jsme v Siliguri kolem páté ráno, počkali až se rozední a rikšou se nechali odvézt k místním salesiánům. Nejenže nás pozvali na snídaní, ale poskytli nám také cenné informace jak dále postupovat. Ještě v průběhu dopoledne jsme tedy autobusem odjeli na nepálské hranice a vyřídili nepálské vízum na 15 dní za 25 dolarů každý. Jednou z prvních věcí, kterou jsme se o Nepálu naučili, bylo, že kromě klasického kalendáře používají ještě nějaký svůj. Přišli jsme na to, když nám vytiskli jízdenku na autobus z pohraničního města Kakarvitta do Káthmándú. Bylo tam totiž datum 2071/9/8. Nakrmeni historkami o různých podvodnících a zlodějích jsme pojali podezření, že z nás právě vytáhli peníze a dali nám falešný lístek (několik dalších údajů jako jméno, věk apod. bylo taky špatně). Nakonec se ale vše vysvětlilo a 17:00 jsme vyrazili na cca 620km dlouhou cestu do Káthmándú. Jeli jsme převážně přes noc a byli dost utahaní, takže scenérie za oknem jsme si moc neužili. Zato jsme si užili zcela nový indický trhák s názvem Action Jackson. Tuhle pecku prostě musíte vidět!

 Tak luxusní autobus jsme nečekali

  Nepálské stroje značky TATA - impozantní stroje, jejichž nedostatkem je snad jen chybějící filtr na výfuku

Káthmándú dle mého názoru v současné době nepatří k městům, jejichž krásu lze odhalit na první pohled. Krásy tohoto hlavního nepálského města s populací přes 1 milion obyvatel (přes 2,5 milionu i s okolními vesnicemi) jsou totiž ráno zahalené mlhou a po zbytek dne je přikrývá smog smíchaný s oblaky prachu. Dobrá polovina lidí na ulici běžně nosí přes ústa dýchací roušku (jako chirurgové), šátek nebo se snaží dýchat aspoň přes ruku. Někteří to neřeší. Situace je obzvlášť kritická kolem hlavního tahu, neboť právě dochází k jeho výraznému rozšíření (od oka tipuju tak ze čtyřproudovky na osmiproudovku). Deadline dokončení stavebních prací byl stanoven s podobnou přesností jako dostavba tunelu Blanka v Praze. Inu začátek roku 2015 přišel poněkud brzy. Pokud jde o emise, zákon sice stanovuje určité normy, ale když si připlatíte, technickou zkrátka dostanete.

Rozšiřování nejfrekventovanější silnice v Káthmándú - každý den kolem páté odpoledne
jsou tady zácpy, jak se lidi vracejí z práce - prostě jak u nás doma

Ještě před deseti lety prý Káthmándú vypadalo docela jinak. Spíše než městem plným aut (a hlavně motorek, které jsou pro místní cenově dostupnější) bylo velkou vesnicí. Postupně sem ale začal prosakovat pokrok s tím dobrým i špatným, co k němu patří. Hranice Nepálu byly až do roku 1951 cizincům zcela uzavřené. V té době zde ještě vládl král Tribhuvan Bir Bikram Shah. Demokratickou zemí se Nepál stal až v roce 2008, kdy došlo k vyvraždění královské rodiny. Jedna z teorií praví, že všechny členy rodiny postřílel princ, který nakonec obrátil zbraň sám proti sobě. Vezmeme-li v potaz, že princ byl údajně střelen do zad, stává se tato teorie přinejmenším zpochybnitelnou. Nejsem odborník na politiku, ale jestli jsem to pochopil dobře, od té doby se politici snaží vytvořit ústavu. Snaha o vytvoření první verze tohoto dokumentu do začátku roku 2015 dopadla podobně jako stavba hlavního tahu v Káthmándú. Když jsem si v novinách četl vyjádření některých politiků k tomuto tématu, měj jsem z jejich nicneříkajících formulací dojem, že jsem vlastně pořád u nás doma. Je to opravdu zábavné a poučné vidět, kolik věcí máme společných i s tak vzdálenou zemí, jakou je třeba Nepál.

Na střeše téměř každého domu najdete velkou černou nádobu z plastu - zásobník na vodu. Káthmándú nemá klasický rozvod vody pomocí trubek jako u nás, protože je zde dostatečné množství podzemní vody. Vodu je nutno před požitím filtrovat kvůli vysokému obsahu železa (stejně jako v Rangajanu). Střechy fungují většinou zároveň jako terasy. Lidé tam věší prádlo, suší různé rostliny, na větších terasách si hrají děti a nebo se tam jen tak postává. Poměrně častým jevem jsou také solární panely na ohřev vody. Investovat do solárních panelů určených k výrobě elektřiny je sice výhodné, ale mohou si to dovolit jen ti bohatší. Běžný člověk se musí spokojit s občasnými dávkami energie. Území Nepálu je z hlediska distribuce elektrického proudu rozděleno na 7 částí. Proud je střídavě zapnutý vždy pouze v některých částech a časový interval zapnutí není úplně přesný.

Nedělí je v Nepálu sobota. Pracovní týden má šest dnů (od neděle do pátku) a sobota je dnem klidu. Většina země se hlásí k hinduismu, ale najdete zde také buddhismus či křesťanství a v menší míře určitě i další náboženství.

Za dobrého počasí, pokud stojíte na správném místě, ovšem Káthmándú jednu "krásu na první pohled" přece jenom má. Vždycky, když se podíváte k severu, naskytne se vám podobně nádherný výhled, jako hlavním hrdinům na konci prvního dílu Hobita :)



"The Lonely mountain" - Himaláje při průměrné viditelnosti



Tolik o Nepálu a Káthmándú. Příště dám větší prostor našim zážitkům. Mějte se v roce 2015 báječně a pokud rádi slavíte konce roku, můžete přijet v dubnu do Nepálu. Tou dobou tady končí rok podle místního kalendáře.

Silnice v centru města	Hanuman Dhoka I	Hanuman Dhoka II
Tradiční nepálské čepičky (nemají náboženský význam, prostě Nepál)	Momentka ze Swayambhunath	Three Buddha park