Konečně si začínám pamatovat jména některých svých žáků. Má to pozorovatelný pozitivní efekt na výuku, protože když je oslovíte přímo jménem, věnují vám větší pozornost a berou vás víc vážně (tedy kromě toho, že jim to povětšinou udělá velkou radost). Nicméně cesta je ještě dlouhá, zatím udržím v hlavě jenom jména těch "výraznějších" osobností - určitě si vzpomínáte na dobu své školní docházky - pan učitel si nejdříve zapamatoval jména těch, kteří měli největší znalosti a jména těch, kteří dělali největší bordel. Teprve pak přišel na řadu zbytek. Potíž je v tom, že ten zbytek čítá stále několik desítek dětí. Ale když se chce, všechno jde.
Právě jsem v Delhi. Zítra mi přiletí na návštěvu mladší sestra Anička, tak jsem ji přijel vyzvednout. Taky přiletí Jonášovi rodiče. Můžete se tedy těšit na pár fotek nějakých památných míst z hlavního města Indie.
Včera jsem využil volný večer a podíval se na indický film
Taare Zameen Par s Aamirem Khanem. Moc pěkný kousek, doporučuji!
Duhová víla
Ve čtvrtek 5.3. byly v Indii prázdniny, protože na ten den připadal svátek zvaný Dol Jatra (cílem tohoto svátku není namáhat játra, jak by mohl název napovídat... i když ovšem nedá se říct, že by to někteří takto nepraktikovali... to máte jak na hodové zábavě, někdo tančí, někdo koštuje... tady ovšem netančil nikdo, není to svátek tance, a těch co koštovali jsem potkal jenom pár). Poněkud úsměvně může působit fakt, že zatímco prázdniny vyhlásila vláda na čtvrtek, hlavní část slavení připadala až na pátek. Proto taky v pátek nepřišel do školy skoro nikdo a ředitel stejně musel těch pár poctivých studentů poslat domů.
Čtvrteční oslavy začínaly až někdy v noci nějakými modlitbami. Toho jsem se neúčastnil. Teprve v pátek dopoledne jsem si půjčil kolo od jednoho z místních studentů a vyrazil do Golaghatu navštívit jednoho kamaráda a učitelku od nás ze školy. Pozvali mě, ať se přijdu podívat, jak vypadá slavení tohoto svátku barev. Proč svátek barev? Inu jednou vidět, je lepší než stokrát slyšet...
 |
| Na návštěvě u rodiny jedné z našich učitelek (to je ta úplně vlevo a jmenuje se Poonam) - druhá zleva je máma, uprostřed babička, nad ní dva bráchové, vpravo od ní táta a zbytek jsou známí (a její sestra fotí) |
V praxi to probíhá velmi jednoduše. Máte sáček s práškovou barvou, naberete trochu do ruky, k někomu přijdete a s přáním "happy holi" ho zmalujete k nepoznání. Záleží pouze na vás, jestli mu pouze uděláte někde flíček, čárku nebo to vezmete poctivě. Záleží také pouze na vás, jestli se rozhodnete tento svátek slavit nebo ne. Spousta místních se k oslavám nepřipojuje a zůstávají po celý den čistí jako prádlo vyprané v Perwollu (tato firma není mým sponzorem, i když po dnešku by mohla být... vyzývám zaměstnance jejich marketingového oddělení, aby to zvážili). Ať už jsou jejich důvody pro nezapojení jakékoliv, já si při tom užil spoustu legrace. Lidé se mezi sebou navštěvují, pozdraví se, nabarví se, krátce popovídají a jde se dál. Navštívili jsme takhle asi čtyři domy - převážně příbuzní. A v průběhu dne přišlo také několik lidí do domu, kde jsem byl na návštěvě.
Jedná se primárně o svátek hinduistický, ale to není žádná překážka. Můžete tomu říkat třeba ekumenismus a bez problémů se zapojit. Ono i když si odmyslíte náboženský podtext, stále zůstává hezká tradice, která podle mě lidi sbližuje. Často je nabarvení obličeje následováno přátelským objetím (což pak člověka nabarví ještě víc).
Pokud vám mazání prášku rukou přijde jako nuda, existují další varianty. Někdo rozmíchá prášek ve vodě a aplikuje tento roztok na ostatní pomocí stříkačky (tento způsob si užívaly menší děti). Zajímavou alternativou je pak rozmíchání prášku ve vodě s trochou oleje (o tom jsem naštěstí jenom slyšel). Výrazně se tím zvýší trvanlivost nátěru.
Celkově to byl moc vydařený svátek, poznal jsem spoustu nových lidí a získal novou profilovku na facebook. Prášek jsem docela bez problémů vypral a hlavu stačilo umýt dvakrát. A píseň "Jsem duhová víla..." nabyla toho dne zcela nový rozměr...
Kuchařka a dělník
To jsme takhle jednou večer přišli do naší malé komunitní jídelny. Obvykle bývá stůl připraven už před osmou hodinou, takže v osm můžeme usednout k večeři. Tentokrát ale stůl připraven nebyl. Také večeře pro kluky z hostelu ještě nebyla připravená na výdejním místě. Co se mohlo stát? Otec odešel do kuchyně, aby zjistil, jak se věci mají. Místo obvyklého počtu dvou kuchařek tam však našel jen jednu. Druhá kuchařka ani nebrala telefon. Po nějaké době se ukázalo, že chybí také jeden z dělníků, kteří pracují na dostavbě hostelu pro žáky školy... takže co? Inu láska, ta mocná čarodějka, přesvědčila ty dva, že mohou společně vybudovat lepší budoucnost někde jinde. A tak se zkrátka sbalili, nikomu nic neřekli a tradá :) A chudina druhá kuchařka byla kvůli tomu poněkud ve skluzu. Večeře naštěstí byla uvařená, jenom jsme si nachystali stůl nádobí a kluci z hostelu pár minut počkali, než se dovařilo. Teď je situace stabilizovaná a chodí sem jedna dívčina na výpomoc.
Jiní ale vlastně stejní
Pořád mám dojem, že je to tady v Indii úplně jiné, ale vlastně je to tady úplně stejné. Když jsem se bavil se svým kamarádem v průběhu Dol Jatra, dostali jsme se k jedné pěkné ilustraci. Vezměte si představu Evropanů o Indii a představu Indů o Evropě. Většina lidí si dělá obrázek na základě toho, co vidí v televizi (já mezi ně patřil taky, než jsem se rozhodl tady dobrovolničit). U nás v Evropě většinou slyšíte ve zprávách něco o znásilnění, únosu, trpících hladových a nemocných, apod. To všechno tady samozřejmě je, ale v mnohem menším měřítku, než se na první pohled zdá. Nebo třeba onen notoricky známý obrázek vlaku zvenku ověšeného lidmi - po třech měsících jsem stále nic takového neviděl - u dálkových vlaků je to nepřípustné. Je nutno vzít v úvahu, že Indie je obrovská země, v podstatě jako Evropa, a je tady dokonce víc obyvatel. Proto se nedá jednoduše říct "to či ono je v Indii." Jednotlivé indické státy se liší podobně jako státy v Evropě. Mají vlastní kulturu, jazyk, kuchyni... Dalo by se tedy říct, "v Evropě pijí černý čaj o páté, mají tam výborné víno, pivo atd." Jenže to platí spíše o jednotlivých státech. Vtip je v tom, že abyste se dozvěděli něco o "normálním" životě, musíte se podívat nikoliv na zprávy, ale na dokumentární film a i ten může zkreslovat, jelikož se může zaměřovat pouze na jednu část obrovského celku (jinak to nejspíš ani nejde).
Spousta Indů si naopak na základě médií (a nejen jich) představuje život na západě mnohem růžověji, než jaký ve skutečnosti je. Podobně si představuji dobu, kdy u nás vládl komunismus a lidi snili o věcech ze západu nebo o cestě na západ. Ono se ani není moc čemu divit. Když sem přijedou bílí turisté, mají často spoustu peněz (rozdíl v kurzech měn a výrazně nižších cenách v indických státech nebere každý v potaz). A kamarád mi povídal, jak se jednou díval na americký film s nějakou svojí kamarádkou. Ve filmu byl žebrák, který zcela přirozeně mluvil anglicky (protože se narodil v Americe). Jenže tady v Indii, se musíte angličtinu naučit ve škole, takže ta kamarádka měla dojem, že v Americe i žebráci mají kvalitní vzdělání - protože angličtina toho žebráka byla opravdu na velmi dobré úrovni.
Co tím tedy chci říct, "jiní ale vlastně stejní?" Jsme jiní v tom, jaké máme představy o zemi těch druhých, ale jsme stejní v tom, že naše představy jsou často poměrně vzdálené od reality. Tedy ten sklon k vytváření představ, máme společný. A je tady mnoho dalších věcí, které máme společné. Ale o tom zase někdy příště.
