Zážitky z dovolené - část 2.

Za těch pár měsíců, co jsem tady, si dovolím tvrdit, že Indie opravdu umí překvapit. Tak kupříkladu ve vlaku z Delhi jsem měl koupenou jízdenku do druhé třídy klimatizované (2-AC), ale z kapacitních důvodů jsem se vezl ve třídě první. No nekup to :) (přesné vysvětlení toho, jak se něco takového může stát, rád poskytnu na vyžádání nebo se k němu vrátím v příspěvku o vlakové dopravě, který možná někdy napíšu). Na druhou stranu překvapení mohou být příjemná i nepříjemná. Během cesty z Delhi do města Jammu mi najednou přestala fungovat SIMkarta - žádné volání, žádné smsky, žádný internet... Mí spolucestující mě ochotně informovali, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze lokální SIMky. Takže se svojí assamskou se můžu jít klouzat. Byl jsem zvědav, jak se mi podaří najít cílovou destinaci, bez telefonického spojení. Ale na takové úvahy bylo ještě času dost. Vesnice Mulbekh, do níž jsem mířil, byla ještě stále vzdálena několik dní cesty (kolik, to jsem přesně nevěděl... doprava v horách je poměrně nestabilní... občas nějaké sesuvy, uzavírky apod.)

Problém s funkčností pouze lokálních SIMkaret se teoreticky dá vyřešit snadno - koupit si lokální SIMku. Proto první věcí, do níž jsem se pustil po příjezdu do Jammu, bylo shánění SIMky. Chlapík vlastnící krámek s oblečením odněkud vytáhl malou plastovou krabici. Ta se ukázala být naplněna SIMkami asi tří různých operátorů. Chtěl po mě asi 500 rupií. Něco mi říkalo, že není potřeba chopit se první nabídky a taky se sem vždycky dá vrátit. Další krámek sice byl primárně věnován občerstvení, ale velká reklamní cedule po straně už alespoň hlásala prodej SIMkaret. Jenže prodavač mě odbyl s tím, že může prodávat SIMky pouze lidem s kašmírskou adresou. Moje assámská adresa v pasu se mu nelíbila. Že by to fakt nešlo? Nesmysl! Tady jsem v Indii, je to jenom otázka vytrvalosti. A taky že jo. Další krámek věnovaný kopírování, tisku a výrobě pasových fotografií se ukázal být vhodným místem. Prodali mi SIMku za 240 rupií. Pán pravidlo s kašmírskou adresou řešil jednoduše tím, že mi dal papírek s adresou. Po zakoupení SIMky v Indii musíte několik hodin počkat, než se probudí k životu, a pak ji musíte aktivovat zavoláním na speciální číslo, kde jim nahlásíte svoje jméno, jméno jednoho z rodičů (to píšete do formuláře už při koupi SIM) a právě lokální adresu. V mém případě adresu od pána.

Jelikož s aktivací jsem momentálně nemohl pohnout, vyrazil jsem najít stanoviště jeepů jedoucích do Srinagaru - mého dalšího checkpointu na cestě do Mulbekhu. Díky informacím od pána z obchodu nebylo nalezení stanoviště taxi nijak obtížné. Stačilo kousek popojet autobusem. Opět se na mě usmála štěstěna. Hned jak jsem vystoupil sesypali se na mě řidiči. Je vždycky lepší, když se perou o vás, než když máte jenom jedinou možnost a prodejce to moc dobře ví. Dvěma jeepům chyběl jediný cestující a nabízeli mi stejnou cenu. Říkám jim, že nemám důvod preferovat jednoho nebo druhého. Chvilku jsme se nepohnuli z místa, a tak to zkouším na toho vpravo... maličko snížím cenu a on kývne, ať jdu za ním... podařilo se :)

Cesta z Jammu do Srinagaru byla dlouhá... aspoň jsem si to tehdy myslel... o den později jsem nedobrovolně svoji představu o dlouhé cestě přehodnotil. Zmíním jen motivační a místy docela vtipné cedule rozmístěné podél silnice ne nepodobné té co je na následujícím obrázku.

Volně přeloženo: "Při řízení spoléhejte na koňskou sílu motoru a nikoliv na sílu alkoholu z rumu." Aneb motivační hesla pro řidiče, která v Jammu a Kašmíru najdete nejen na cestě z Jammu do Srinagaru.

Další cedule hlásaly například:

It is not rally, enjoy the valley.

If married, divorce the speed.

Drive with care, make accident rare.

Better be late than never.

Drive cautiously, someone is waiting for you.

This is highway not a runway, don't take off.

Drive like hell and you will be there.

Drink and drive you won't survive.

Life is a journey complete it.

Life is short don't make it shorter.

Z Jammu jsme vyjeli v poledne a po deseti hodinách jízdy (pár pauz na čůrání a jedna větší na oběd) náš vůz dorazil do Srinagaru. Již nějakou dobu před tím mi začalo vrtat hlavou, kde budu spát. Tiše jsem doufal, že se mi podaří v průběhu dne aktivovat SIMku a dostanu se na internet. To se nestalo. Karta byla stále mrtvá. Půjčil jsem si telefon od spolusedícího a zavolal pánovi do obchodu, kde mi SIMku prodali. Ptal jsem se, proč pořád ještě nejede, jenže signál byl špatný podobně jako pánova výslovnost a nakonec jsem z toho nic moc nepochopil. No... začal jsem sondovat, kde budou spát moji spolucestující. Můj soused byl takový bodrý chlapík, cestující do Amritsaru navštívit poutní místo. Prý bude spát v nějaké levné ubytovně, kde se spí na pokoji hromadně v cca 10 lidech. Ok, říkám si, lepší než spát na ulici. Podle toho jak cestou interagoval s ostatními byla jeho historka docela důvěryhodná a nebyl důvod ho podezírat ze snahy vlákat mě do pasti :) Ptám se, jestli se k němu můžu případně přidat a prý klidně jo. Nicméně nedalo mi to a zeptal jsem se pak ještě během jedné pauzy klučiny o něco mladšího než já. Byl v jeepu i s rodiči a jeli navštívit poutní místo do Amritsaru - Golden Temple (nakonec se ukázalo, že tam jede celý náš jeep kromě mě a šoféra). Na otázku kde budou s rodiči ve Srinagaru spát odpověděl, že v nějakém hotelu, který seženou na místě. To mě povzbudilo. A prý se k nim můžu přidat.

Pár momentek z cesty Jammu-Srinagar:

Scenérie...

...a ještě jedna.

Tady zdarma dávali čaj. Dotuje to údajně jen tak charitativně nějaká velká firma.

Nakonec to dopadlo tak, že ve 22:00 jsme přijeli do Srinagaru, posbírali zavazadla a ujala se nás banda místních šoférů. Hotel s dvoulůžkovým pokojem za 700 rupií na noc - to není špatné. Rodiče byli dva, synek jeden a já byl taky sám. Prostě se to nabízelo. Tak jsem nakonec ve Srinagaru přespal za pouhých 350 rupií na manželské posteli s mým novým kamarádem z jeepu. Peníze jsem si dal v noci paranoicky pod hlavu, ale asi to bylo zbytečné. Ráno když jsem se vzbudil, ještě spal. Napsal jsem mu pozdrav a zmizel. Večer jsem se ptal, v kolik je snídaně. Podle domluvy jsem v sedm přišel do jídelny a... nikde nikdo. Zkouším to na recepci. Rozespalý klučina křikl někam směrem do ztichlé části domu. Za chvíli se někdo vybatolil. Povídám "čaj a omeletu s čapátí". Z tempa jakým se ospalý klučina číslo dvě pustil do práce jsem usoudil, že čaj mi bude stačit. Doptal jsem se na stanoviště taxíků jedoucích do Kargilu, což bylo poslední město, v němž jsem měl přesedat. Pár minut rikšou a byl jsem tam. Zrovna se chystal k odjezdu jeden jeep, kterému chyběl poslední cestující. Prostě paráda. Cena fixní (i když ne zrovna malá), takže žádné smlouvání a hurá, jedeme.

A jak to bylo dál? To zas někdy jindy. Teď už šupky do pelíšku. Teda aspoň co se mě týče. U vás pravděpodobně budete záležet na tom, kterou část dne máte ve zvyku vysedávat u internetu. Ještě malá obrazová upoutávka na příště...

Zážitky z dovolené - část 1.

Právě se vracím vlakem z dovolené. Měli jsme u nás prázdniny a to se prostě musí využít. Tak trochu se teď hecuju, že vám to sem po částech sepíšu všechno a věru moc rád bych to udělal. Ale jelikož se toho událo opravdu hodně a navíc ne všechno se dá sdílet, slibuji alespoň, že se pokusím zmínit všechno podstatné. Začnu příspěvkem, který jsem napsal už před téměř měsícem, jenom jsem ho z důvodu nedostatku internetu a později energie nestihl zveřejnit dřív. Tak tedy...

Jak to začalo

Minule jsem zmiňoval svoji plánovanou cestu do Kašmíru. Nuže nastal ten den a můj vlak měl odjíždět 14:45 z asi 20-25 min vzdálené zastávky. Měl jsem ještě v plánu koupit si zpáteční jízdenku na srpen, protože když s nákupem dlouho otálíte, může se stát, že ve vyhlédnutém vlaku prostě už nebude místo (nebo to místo bude stát víc peněz - vyšší třída apod.)

Celé dopoledne jakož i část předchozího dne jsem byl zaměstnán balením věcí a přípravou svého pokoje na mou třítýdenní nepřítomnost. Ne snad že bych dva dny vymýšlel, co si vezmu s sebou, ale většina věcí ze skříně, které jsou doma běžně čisté, byla načichlá plísní a bylo potřeba je znovu vyprat (už jsem se myslím zmiňoval o vysoké vlhkosti a o tom jak mi samovolně zplesnivěl batoh i bunda... Naštěstí nic co by nespravil hadr s jarovou vodou). A příprava pokoje spočívala v navrácení vypůjčených věcí - za tři týdny bez žehličky by mě bratr asi nepochválil - v zajištění oken pro případ silného větru atd. Hmm, teď mě napadá, že jsem nevypnul bojler... Tak přece něco... Ale pořád lepší než nevypnout třeba tu zmíněnou žehličku.

Nuže věřte tomu nebo ne, ale 13:50 jsem byl kompletně sbalený (kdo mě dobře zná, tak tomu věřit nebude, ale je to tak) a šel jsem si dát oběd, abychom mohli s otcem Albertem dle domluvy 14:00 vyrazit na zastávku. Cestou do jídelny jsem uviděl skupinu dospělých až postarších mužů v doprovodu otce Alberta. Je běžnou praxí, že salesiáni se vzájemně navštěvují v místech svého působení - na kus řeči, podívat se jak to chodí jinde a načerpat nějakou inspiraci pro další práci v domovské lokalitě. Je také běžnou praxí, že přijedou tak jeden, dva či tři otcové... Zrovna dnes jich ale přijelo asi podobně jako apoštolů. No co, říkal jsem si, tak vyjedeme o deset minut později a pořád ještě budeme mít rezervu. A pokračoval jsem svou cestou do jídelny. Tam jsem si naplnil láhve vodou a než jsem usedl k jídlu, stalo se nevyhnutelné - všech těch dvanáct nebo kolik apoštolů se nahrnulo do jídelny. Salesiánská pohostinnost se přinejmenším v těchto končinách nedá popřít. Kdyby sem přišlo pár lidí, tak se prostě najím s nimi, ale takhle se naše malá komunitní jídelna doslova naplnila a já nějak neměl chuť obědvat zatímco kolem mě se bodře baví plno cizích lidí, kteří srkají svůj čaj nebo kávu. Navíc oni by si chtěli povídat, což by mi normálně vůbec nevadilo, ale dnes se mi to úplně nehodilo. Přesunul jsem se tedy do kuchyně (třesení rukou se všemi příchozími jsem se nevyhnul) a poobědval tam. Dojedl jsem cca 14:10. Otec Albert byl lehce nervózní, protože byl zaměstnán hostitelskými povinnostmi. Konečně cca 14:18 jsme sedli do auta a vyjeli. Když nákup zpáteční jízdenky nechám na jindy a rovnou skočím do vlaku, stále ještě jsme měli dobrý čas.

Po pěti minutách jízdy se začal ozývat ze zadní části vozu jakýsi nežádoucí zvuk. Jeden pohled z okýnka vyjasnil zdroj tohoto zvuku - defekt na zadním levém kole.

Asi jsem se zapomněl zmínit o povaze pozdního příchodu, který v tomto případě znamenal, že mi ujede vlak do Delhi a také následný přípoj na sever. Nebylo ani zdaleka jisté, že bych dostal jízdenku na některý z dalších dní nehledě k tomu, že by mi propadlo něco přes 1500Kč.

No takže defekt. Vyběhli jsme z auta a já si pomalu začínal říkat, že asi budu mít příležitost užít si tyhle prázdniny v Assamu namísto v Kašmíru. Otec Albert už má něco najeto a taky jsem netušil, jestli máme rezervu a potřebné nářadí. Měli jsme! A otec Albert v ten moment omládl asi o třicet let. Společně jsme během pěti minut vyměnili prázdné kolo za náhradu a vyrazili na cestu rychlostí ne nepodobnou formuli 1. Zvuk klaksonu svojí frekvencí spíše připomínal policejní sirénu a četné retardéry rozmístěné na cestě plnily spíše roli skokanských můstků. Křižovatka - semafory - 50 vteřin červená - a vpřed! Čas běžel neúprosně dál, ale řidičské schopnosti otce Alberta a dvanáct vagónů štěstí nakonec způsobili, že my jsme byli rychlejší. Auto zastavilo kousek od stanice a teď to bylo na mě. Rychle batoh na záda, do ruky dvoulitrovku vody a sprint v žabkách na 100m. Když jsem doběhl k vlaku, měl jsem ještě celou minutu na to, abych našel svůj vagón. Otec Albert mě dostihl chvíli poté, co jsem se vyhoupl do správných dveří. Vlak se začal rozjíždět. Ještě jsme si potřásli rukama a smáli se na celé kolo.

PS: Aktuálně už jsem projel Delhi a mířím do města zvaného Jammu. Odtud dále do Srinagaru, do Kargilu a pak už přijde vesnice Mulbekh, kde se počet členů naší momentálně jednočlenné skupiny zdvojnásobí.


PPS: Takže tolik můj měsíc starý příspěvek. Bylo to právě na cestě z Delhi do Jammu, kdy jsem zjistil, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze SIM karty lokálních operátorů - tedy rázem jsem byl bez internetu a telefonu... Přesně tyhle dramatické okamžiky přestanou člověka po čase v Indii překvapovat :D