Zážitky z dovolené - část 2.

Za těch pár měsíců, co jsem tady, si dovolím tvrdit, že Indie opravdu umí překvapit. Tak kupříkladu ve vlaku z Delhi jsem měl koupenou jízdenku do druhé třídy klimatizované (2-AC), ale z kapacitních důvodů jsem se vezl ve třídě první. No nekup to :) (přesné vysvětlení toho, jak se něco takového může stát, rád poskytnu na vyžádání nebo se k němu vrátím v příspěvku o vlakové dopravě, který možná někdy napíšu). Na druhou stranu překvapení mohou být příjemná i nepříjemná. Během cesty z Delhi do města Jammu mi najednou přestala fungovat SIMkarta - žádné volání, žádné smsky, žádný internet... Mí spolucestující mě ochotně informovali, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze lokální SIMky. Takže se svojí assamskou se můžu jít klouzat. Byl jsem zvědav, jak se mi podaří najít cílovou destinaci, bez telefonického spojení. Ale na takové úvahy bylo ještě času dost. Vesnice Mulbekh, do níž jsem mířil, byla ještě stále vzdálena několik dní cesty (kolik, to jsem přesně nevěděl... doprava v horách je poměrně nestabilní... občas nějaké sesuvy, uzavírky apod.)

Problém s funkčností pouze lokálních SIMkaret se teoreticky dá vyřešit snadno - koupit si lokální SIMku. Proto první věcí, do níž jsem se pustil po příjezdu do Jammu, bylo shánění SIMky. Chlapík vlastnící krámek s oblečením odněkud vytáhl malou plastovou krabici. Ta se ukázala být naplněna SIMkami asi tří různých operátorů. Chtěl po mě asi 500 rupií. Něco mi říkalo, že není potřeba chopit se první nabídky a taky se sem vždycky dá vrátit. Další krámek sice byl primárně věnován občerstvení, ale velká reklamní cedule po straně už alespoň hlásala prodej SIMkaret. Jenže prodavač mě odbyl s tím, že může prodávat SIMky pouze lidem s kašmírskou adresou. Moje assámská adresa v pasu se mu nelíbila. Že by to fakt nešlo? Nesmysl! Tady jsem v Indii, je to jenom otázka vytrvalosti. A taky že jo. Další krámek věnovaný kopírování, tisku a výrobě pasových fotografií se ukázal být vhodným místem. Prodali mi SIMku za 240 rupií. Pán pravidlo s kašmírskou adresou řešil jednoduše tím, že mi dal papírek s adresou. Po zakoupení SIMky v Indii musíte několik hodin počkat, než se probudí k životu, a pak ji musíte aktivovat zavoláním na speciální číslo, kde jim nahlásíte svoje jméno, jméno jednoho z rodičů (to píšete do formuláře už při koupi SIM) a právě lokální adresu. V mém případě adresu od pána.

Jelikož s aktivací jsem momentálně nemohl pohnout, vyrazil jsem najít stanoviště jeepů jedoucích do Srinagaru - mého dalšího checkpointu na cestě do Mulbekhu. Díky informacím od pána z obchodu nebylo nalezení stanoviště taxi nijak obtížné. Stačilo kousek popojet autobusem. Opět se na mě usmála štěstěna. Hned jak jsem vystoupil sesypali se na mě řidiči. Je vždycky lepší, když se perou o vás, než když máte jenom jedinou možnost a prodejce to moc dobře ví. Dvěma jeepům chyběl jediný cestující a nabízeli mi stejnou cenu. Říkám jim, že nemám důvod preferovat jednoho nebo druhého. Chvilku jsme se nepohnuli z místa, a tak to zkouším na toho vpravo... maličko snížím cenu a on kývne, ať jdu za ním... podařilo se :)

Cesta z Jammu do Srinagaru byla dlouhá... aspoň jsem si to tehdy myslel... o den později jsem nedobrovolně svoji představu o dlouhé cestě přehodnotil. Zmíním jen motivační a místy docela vtipné cedule rozmístěné podél silnice ne nepodobné té co je na následujícím obrázku.

Volně přeloženo: "Při řízení spoléhejte na koňskou sílu motoru a nikoliv na sílu alkoholu z rumu." Aneb motivační hesla pro řidiče, která v Jammu a Kašmíru najdete nejen na cestě z Jammu do Srinagaru.

Další cedule hlásaly například:

It is not rally, enjoy the valley.

If married, divorce the speed.

Drive with care, make accident rare.

Better be late than never.

Drive cautiously, someone is waiting for you.

This is highway not a runway, don't take off.

Drive like hell and you will be there.

Drink and drive you won't survive.

Life is a journey complete it.

Life is short don't make it shorter.

Z Jammu jsme vyjeli v poledne a po deseti hodinách jízdy (pár pauz na čůrání a jedna větší na oběd) náš vůz dorazil do Srinagaru. Již nějakou dobu před tím mi začalo vrtat hlavou, kde budu spát. Tiše jsem doufal, že se mi podaří v průběhu dne aktivovat SIMku a dostanu se na internet. To se nestalo. Karta byla stále mrtvá. Půjčil jsem si telefon od spolusedícího a zavolal pánovi do obchodu, kde mi SIMku prodali. Ptal jsem se, proč pořád ještě nejede, jenže signál byl špatný podobně jako pánova výslovnost a nakonec jsem z toho nic moc nepochopil. No... začal jsem sondovat, kde budou spát moji spolucestující. Můj soused byl takový bodrý chlapík, cestující do Amritsaru navštívit poutní místo. Prý bude spát v nějaké levné ubytovně, kde se spí na pokoji hromadně v cca 10 lidech. Ok, říkám si, lepší než spát na ulici. Podle toho jak cestou interagoval s ostatními byla jeho historka docela důvěryhodná a nebyl důvod ho podezírat ze snahy vlákat mě do pasti :) Ptám se, jestli se k němu můžu případně přidat a prý klidně jo. Nicméně nedalo mi to a zeptal jsem se pak ještě během jedné pauzy klučiny o něco mladšího než já. Byl v jeepu i s rodiči a jeli navštívit poutní místo do Amritsaru - Golden Temple (nakonec se ukázalo, že tam jede celý náš jeep kromě mě a šoféra). Na otázku kde budou s rodiči ve Srinagaru spát odpověděl, že v nějakém hotelu, který seženou na místě. To mě povzbudilo. A prý se k nim můžu přidat.

Pár momentek z cesty Jammu-Srinagar:

Scenérie...

...a ještě jedna.

Tady zdarma dávali čaj. Dotuje to údajně jen tak charitativně nějaká velká firma.

Nakonec to dopadlo tak, že ve 22:00 jsme přijeli do Srinagaru, posbírali zavazadla a ujala se nás banda místních šoférů. Hotel s dvoulůžkovým pokojem za 700 rupií na noc - to není špatné. Rodiče byli dva, synek jeden a já byl taky sám. Prostě se to nabízelo. Tak jsem nakonec ve Srinagaru přespal za pouhých 350 rupií na manželské posteli s mým novým kamarádem z jeepu. Peníze jsem si dal v noci paranoicky pod hlavu, ale asi to bylo zbytečné. Ráno když jsem se vzbudil, ještě spal. Napsal jsem mu pozdrav a zmizel. Večer jsem se ptal, v kolik je snídaně. Podle domluvy jsem v sedm přišel do jídelny a... nikde nikdo. Zkouším to na recepci. Rozespalý klučina křikl někam směrem do ztichlé části domu. Za chvíli se někdo vybatolil. Povídám "čaj a omeletu s čapátí". Z tempa jakým se ospalý klučina číslo dvě pustil do práce jsem usoudil, že čaj mi bude stačit. Doptal jsem se na stanoviště taxíků jedoucích do Kargilu, což bylo poslední město, v němž jsem měl přesedat. Pár minut rikšou a byl jsem tam. Zrovna se chystal k odjezdu jeden jeep, kterému chyběl poslední cestující. Prostě paráda. Cena fixní (i když ne zrovna malá), takže žádné smlouvání a hurá, jedeme.

A jak to bylo dál? To zas někdy jindy. Teď už šupky do pelíšku. Teda aspoň co se mě týče. U vás pravděpodobně budete záležet na tom, kterou část dne máte ve zvyku vysedávat u internetu. Ještě malá obrazová upoutávka na příště...