Právě se vracím vlakem z dovolené. Měli jsme u nás prázdniny a to se prostě musí využít. Tak trochu se teď hecuju, že vám to sem po částech sepíšu všechno a věru moc rád bych to udělal. Ale jelikož se toho událo opravdu hodně a navíc ne všechno se dá sdílet, slibuji alespoň, že se pokusím zmínit všechno podstatné. Začnu příspěvkem, který jsem napsal už před téměř měsícem, jenom jsem ho z důvodu nedostatku internetu a později energie nestihl zveřejnit dřív. Tak tedy...
Jak to začalo
Minule jsem zmiňoval svoji plánovanou cestu do Kašmíru. Nuže nastal ten den a můj vlak měl odjíždět 14:45 z asi 20-25 min vzdálené zastávky. Měl jsem ještě v plánu koupit si zpáteční jízdenku na srpen, protože když s nákupem dlouho otálíte, může se stát, že ve vyhlédnutém vlaku prostě už nebude místo (nebo to místo bude stát víc peněz - vyšší třída apod.)
Celé dopoledne jakož i část předchozího dne jsem byl zaměstnán balením věcí a přípravou svého pokoje na mou třítýdenní nepřítomnost. Ne snad že bych dva dny vymýšlel, co si vezmu s sebou, ale většina věcí ze skříně, které jsou doma běžně čisté, byla načichlá plísní a bylo potřeba je znovu vyprat (už jsem se myslím zmiňoval o vysoké vlhkosti a o tom jak mi samovolně zplesnivěl batoh i bunda... Naštěstí nic co by nespravil hadr s jarovou vodou). A příprava pokoje spočívala v navrácení vypůjčených věcí - za tři týdny bez žehličky by mě bratr asi nepochválil - v zajištění oken pro případ silného větru atd. Hmm, teď mě napadá, že jsem nevypnul bojler... Tak přece něco... Ale pořád lepší než nevypnout třeba tu zmíněnou žehličku.
Nuže věřte tomu nebo ne, ale 13:50 jsem byl kompletně sbalený (kdo mě dobře zná, tak tomu věřit nebude, ale je to tak) a šel jsem si dát oběd, abychom mohli s otcem Albertem dle domluvy 14:00 vyrazit na zastávku. Cestou do jídelny jsem uviděl skupinu dospělých až postarších mužů v doprovodu otce Alberta. Je běžnou praxí, že salesiáni se vzájemně navštěvují v místech svého působení - na kus řeči, podívat se jak to chodí jinde a načerpat nějakou inspiraci pro další práci v domovské lokalitě. Je také běžnou praxí, že přijedou tak jeden, dva či tři otcové... Zrovna dnes jich ale přijelo asi podobně jako apoštolů. No co, říkal jsem si, tak vyjedeme o deset minut později a pořád ještě budeme mít rezervu. A pokračoval jsem svou cestou do jídelny. Tam jsem si naplnil láhve vodou a než jsem usedl k jídlu, stalo se nevyhnutelné - všech těch dvanáct nebo kolik apoštolů se nahrnulo do jídelny. Salesiánská pohostinnost se přinejmenším v těchto končinách nedá popřít. Kdyby sem přišlo pár lidí, tak se prostě najím s nimi, ale takhle se naše malá komunitní jídelna doslova naplnila a já nějak neměl chuť obědvat zatímco kolem mě se bodře baví plno cizích lidí, kteří srkají svůj čaj nebo kávu. Navíc oni by si chtěli povídat, což by mi normálně vůbec nevadilo, ale dnes se mi to úplně nehodilo. Přesunul jsem se tedy do kuchyně (třesení rukou se všemi příchozími jsem se nevyhnul) a poobědval tam. Dojedl jsem cca 14:10. Otec Albert byl lehce nervózní, protože byl zaměstnán hostitelskými povinnostmi. Konečně cca 14:18 jsme sedli do auta a vyjeli. Když nákup zpáteční jízdenky nechám na jindy a rovnou skočím do vlaku, stále ještě jsme měli dobrý čas.
Po pěti minutách jízdy se začal ozývat ze zadní části vozu jakýsi nežádoucí zvuk. Jeden pohled z okýnka vyjasnil zdroj tohoto zvuku - defekt na zadním levém kole.
Asi jsem se zapomněl zmínit o povaze pozdního příchodu, který v tomto případě znamenal, že mi ujede vlak do Delhi a také následný přípoj na sever. Nebylo ani zdaleka jisté, že bych dostal jízdenku na některý z dalších dní nehledě k tomu, že by mi propadlo něco přes 1500Kč.
No takže defekt. Vyběhli jsme z auta a já si pomalu začínal říkat, že asi budu mít příležitost užít si tyhle prázdniny v Assamu namísto v Kašmíru. Otec Albert už má něco najeto a taky jsem netušil, jestli máme rezervu a potřebné nářadí. Měli jsme! A otec Albert v ten moment omládl asi o třicet let. Společně jsme během pěti minut vyměnili prázdné kolo za náhradu a vyrazili na cestu rychlostí ne nepodobnou formuli 1. Zvuk klaksonu svojí frekvencí spíše připomínal policejní sirénu a četné retardéry rozmístěné na cestě plnily spíše roli skokanských můstků. Křižovatka - semafory - 50 vteřin červená - a vpřed! Čas běžel neúprosně dál, ale řidičské schopnosti otce Alberta a dvanáct vagónů štěstí nakonec způsobili, že my jsme byli rychlejší. Auto zastavilo kousek od stanice a teď to bylo na mě. Rychle batoh na záda, do ruky dvoulitrovku vody a sprint v žabkách na 100m. Když jsem doběhl k vlaku, měl jsem ještě celou minutu na to, abych našel svůj vagón. Otec Albert mě dostihl chvíli poté, co jsem se vyhoupl do správných dveří. Vlak se začal rozjíždět. Ještě jsme si potřásli rukama a smáli se na celé kolo.
PS: Aktuálně už jsem projel Delhi a mířím do města zvaného Jammu. Odtud dále do Srinagaru, do Kargilu a pak už přijde vesnice Mulbekh, kde se počet členů naší momentálně jednočlenné skupiny zdvojnásobí.
PPS: Takže tolik můj měsíc starý příspěvek. Bylo to právě na cestě z Delhi do Jammu, kdy jsem zjistil, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze SIM karty lokálních operátorů - tedy rázem jsem byl bez internetu a telefonu... Přesně tyhle dramatické okamžiky přestanou člověka po čase v Indii překvapovat :D
Jak to začalo
Minule jsem zmiňoval svoji plánovanou cestu do Kašmíru. Nuže nastal ten den a můj vlak měl odjíždět 14:45 z asi 20-25 min vzdálené zastávky. Měl jsem ještě v plánu koupit si zpáteční jízdenku na srpen, protože když s nákupem dlouho otálíte, může se stát, že ve vyhlédnutém vlaku prostě už nebude místo (nebo to místo bude stát víc peněz - vyšší třída apod.)
Celé dopoledne jakož i část předchozího dne jsem byl zaměstnán balením věcí a přípravou svého pokoje na mou třítýdenní nepřítomnost. Ne snad že bych dva dny vymýšlel, co si vezmu s sebou, ale většina věcí ze skříně, které jsou doma běžně čisté, byla načichlá plísní a bylo potřeba je znovu vyprat (už jsem se myslím zmiňoval o vysoké vlhkosti a o tom jak mi samovolně zplesnivěl batoh i bunda... Naštěstí nic co by nespravil hadr s jarovou vodou). A příprava pokoje spočívala v navrácení vypůjčených věcí - za tři týdny bez žehličky by mě bratr asi nepochválil - v zajištění oken pro případ silného větru atd. Hmm, teď mě napadá, že jsem nevypnul bojler... Tak přece něco... Ale pořád lepší než nevypnout třeba tu zmíněnou žehličku.
Nuže věřte tomu nebo ne, ale 13:50 jsem byl kompletně sbalený (kdo mě dobře zná, tak tomu věřit nebude, ale je to tak) a šel jsem si dát oběd, abychom mohli s otcem Albertem dle domluvy 14:00 vyrazit na zastávku. Cestou do jídelny jsem uviděl skupinu dospělých až postarších mužů v doprovodu otce Alberta. Je běžnou praxí, že salesiáni se vzájemně navštěvují v místech svého působení - na kus řeči, podívat se jak to chodí jinde a načerpat nějakou inspiraci pro další práci v domovské lokalitě. Je také běžnou praxí, že přijedou tak jeden, dva či tři otcové... Zrovna dnes jich ale přijelo asi podobně jako apoštolů. No co, říkal jsem si, tak vyjedeme o deset minut později a pořád ještě budeme mít rezervu. A pokračoval jsem svou cestou do jídelny. Tam jsem si naplnil láhve vodou a než jsem usedl k jídlu, stalo se nevyhnutelné - všech těch dvanáct nebo kolik apoštolů se nahrnulo do jídelny. Salesiánská pohostinnost se přinejmenším v těchto končinách nedá popřít. Kdyby sem přišlo pár lidí, tak se prostě najím s nimi, ale takhle se naše malá komunitní jídelna doslova naplnila a já nějak neměl chuť obědvat zatímco kolem mě se bodře baví plno cizích lidí, kteří srkají svůj čaj nebo kávu. Navíc oni by si chtěli povídat, což by mi normálně vůbec nevadilo, ale dnes se mi to úplně nehodilo. Přesunul jsem se tedy do kuchyně (třesení rukou se všemi příchozími jsem se nevyhnul) a poobědval tam. Dojedl jsem cca 14:10. Otec Albert byl lehce nervózní, protože byl zaměstnán hostitelskými povinnostmi. Konečně cca 14:18 jsme sedli do auta a vyjeli. Když nákup zpáteční jízdenky nechám na jindy a rovnou skočím do vlaku, stále ještě jsme měli dobrý čas.
Po pěti minutách jízdy se začal ozývat ze zadní části vozu jakýsi nežádoucí zvuk. Jeden pohled z okýnka vyjasnil zdroj tohoto zvuku - defekt na zadním levém kole.
Asi jsem se zapomněl zmínit o povaze pozdního příchodu, který v tomto případě znamenal, že mi ujede vlak do Delhi a také následný přípoj na sever. Nebylo ani zdaleka jisté, že bych dostal jízdenku na některý z dalších dní nehledě k tomu, že by mi propadlo něco přes 1500Kč.
No takže defekt. Vyběhli jsme z auta a já si pomalu začínal říkat, že asi budu mít příležitost užít si tyhle prázdniny v Assamu namísto v Kašmíru. Otec Albert už má něco najeto a taky jsem netušil, jestli máme rezervu a potřebné nářadí. Měli jsme! A otec Albert v ten moment omládl asi o třicet let. Společně jsme během pěti minut vyměnili prázdné kolo za náhradu a vyrazili na cestu rychlostí ne nepodobnou formuli 1. Zvuk klaksonu svojí frekvencí spíše připomínal policejní sirénu a četné retardéry rozmístěné na cestě plnily spíše roli skokanských můstků. Křižovatka - semafory - 50 vteřin červená - a vpřed! Čas běžel neúprosně dál, ale řidičské schopnosti otce Alberta a dvanáct vagónů štěstí nakonec způsobili, že my jsme byli rychlejší. Auto zastavilo kousek od stanice a teď to bylo na mě. Rychle batoh na záda, do ruky dvoulitrovku vody a sprint v žabkách na 100m. Když jsem doběhl k vlaku, měl jsem ještě celou minutu na to, abych našel svůj vagón. Otec Albert mě dostihl chvíli poté, co jsem se vyhoupl do správných dveří. Vlak se začal rozjíždět. Ještě jsme si potřásli rukama a smáli se na celé kolo.
PS: Aktuálně už jsem projel Delhi a mířím do města zvaného Jammu. Odtud dále do Srinagaru, do Kargilu a pak už přijde vesnice Mulbekh, kde se počet členů naší momentálně jednočlenné skupiny zdvojnásobí.
PPS: Takže tolik můj měsíc starý příspěvek. Bylo to právě na cestě z Delhi do Jammu, kdy jsem zjistil, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze SIM karty lokálních operátorů - tedy rázem jsem byl bez internetu a telefonu... Přesně tyhle dramatické okamžiky přestanou člověka po čase v Indii překvapovat :D
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.