Jak jsme děti učili tance a zpívali nepálskému generálovi

Ačkoliv jsem teď už zpátky v Rangajanu a 22.1.2015 nám začal školní rok, vrátím se ještě k našemu cestování. Zážitků z místa mého působiště bude ještě víc než dost (ostatně budu tady skoro rok). Nicméně jen tak úvodem shrnu to nejaktuálnější. Daří se mi výtečně. Včera jsem byl poprvé u místního holiče, takže už mám sestřih podle místní módy. Měl jsem tu čest odučit jednu hodinu v páté a jednu hodinu v sedmé třídě – tam učím předmět zvaný „General Science“ tedy něco jako přírodní vědy (přírodopis, základy fyziky, chemie…). Zatím jsem ještě nepotkal čtvrťáky, které budu učit matiku. Děti jsou ze mě trochu vykulené, hlavně ty mladší, ale to se časem polepší. Vás by nevyděsilo, kdyby do vaší třídy přišel týpek dvakrát větší než vy a vypadal úplně jinak než většina lidí, které jste kdy v životě viděli? No mě teda jo. V tuto chvíli pracuji na tom, abych byl schopen rozeznat, jestli mi neodpovídají na otázku, protože neví odpověď, protože nerozumí anglicky nebo proto, že se mě bojí :) Ale není to tak marné, na některé otázky odpovědi dostávám a na některé z nich jsou dokonce správně.

Tak tedy zpátky do Nepálu. Co jsme to tam vlastně ty dva týdny dělali? Byli jsme ubytovaní u jednoho salesiána, čímž jsme získali kontakty i na několik dalších salesiánských projektů v Káthmándú. Navštívili jsme dům pro sirotky, viděli pár škol (salesiánských i jezuitských) a dva dny jsme věnovali dětem v jedné škole a učili jsme je tance, abychom taky byli trochu užiteční. Vždycky nám na jednu vyučovací hodinu přivedli jednu nebo více tříd (děti staré jako na základní škole) a my jsme je s Jonášem učili Makarenu, Mazurku, Ptačí tanec nebo jeden country tanec. Velký úspěch měla taky mašinka. Upravovali jsme obtížnost podle schopností dětí – například mazurku jsme někdy tančili někdy jen po jednotlivých párech, někdy v kruhu a někdy jsme dokonce střídali partnery. Obecně byl velký problém vytvořit smíšené páry :) Učitelé a učitelky s tím problém neměli a ani místní salesián, který kolem pobíhal s foťákem a vůbec nám byl všemožně k dispozici, proti tomu nic nenamítal, ba naopak vyzýval děti k vytvoření párů. Ale zdá se, že mezi nepálskými děvčaty a chlapci (v Indii je tomu podobně) působí v raném věku velmi silná odpudivá síla :) Naopak je pro ně naprostou samozřejmostí, když tancuje kluk s klukem – zde působí nevysvětlitelná odpudivá síla naopak u nás v Evropě a to hlavně v pubertálním a vyšším věku, ale co vám budu povídat, vždyť to znáte.

Jeden den jsme vyčlenili také návštěvě památek a blízkého okolí. Fotky s touto tématikou jsem sdílel v předchozích příspěvcích. Jinak jsme taky odpočívali, slavili jsme Vánoce s kupou dětí a sestrami salesiánkami, navštívili jsme místního nového biskupa (od něhož jsme získali kontakt v Darjeelingu, což bylo později velmi užitečné) a náhodou jsme se vyskytli na večeři, na níž byl pozván jeden nepálský politik, dále nějaký druhý nejdůležitější generál a pak ještě pár lidí. Jelikož se o nás vědělo, že hrajeme na kytaru a zpíváme, byli jsme požádáni, abychom v rámci večeře zahráli nějaké písně tam od nás. Inu, nebylo lehké v ten moment vymyslet něco, co s Jonášem oba dobře známe. Nakonec jsme zahráli Hlídače krav a To ta Heľpa (jedna česká za mě a jedna slovenská za Jonáše) a všichni byli nadšení. Něco mi říká, že když pan Nohavica psal Hlídače krav, neměl nejmenší tušení, jak důležitou roli bude tato píseň hrát ve sféře česko-nepálské diplomacie…

Jelikož nám bylo biskupem doporučeno navštívit Darjeeling, rozhodli jsme se do toho jít. Vyrazili jsme z Káthmándú autobusem do Siliguri, odkud se pak mělo jet džípem. Cesta do Siliguri trvala celou noc. V ceně jízdenek je z hlediska občerstvení zahrnuta láhev vody a malý pytlík kořeněné směsi různých oříšků apod. Jinak to funguje tak, že normálně v průběhu cesty, když třeba autobus zastaví na křižovatce, nastoupí chlapík ověšený např. pytlíky se sušeným ovocem, brambůrkama nebo čímkoliv dalším, projde autobus, zájemci si nakoupí a chlapík na další křižovatce vystoupí. Podobně tam byl chlapík prodávající různé noviny a magazíny nebo dokonce hodinky. Takhle to fungovalo ale hlavně zpočátku, kdy jsme ještě projížděli ulicemi Káthmándú. Později už nikdo nenastupoval. Za to jsme ale měli cestou několik zastávek. Podél silnice jsou tu a tam zbudované stánky s ovocem nebo i přístřešky fungující jako restaurace. Přijdete, vyberete si z navařeného jídla, zaplatíte a pustíte se do toho. Některé zastávky byly krátké jen kvůli WC a pár jich bylo delších právě kvůli jídlu. Jinak nám v autobuse pouštěli taky film. Byl to zcela nový film s velmi oblíbeným indickým hercem jménem Aamir Khan (má fakt dobré filmy, možná znáte Tři idioty… jestli ne, tak si to sežeňte). Dovolím si zdůraznit, že film byl opravdu zcela nový. Tak nový, že byl natočený videokamerou přímo z kina :) Zkrátka to, co se u nás načerno stahuje z internetu, se klidně pouští v nepálských autobusech. V Indii by za promítání tohoto filmu byli potrestáni (protože je úplně nový), ale zdá se, že na nepálských silnicích nejsou kontroly nijak časté.

Příště ještě přidám něco o Darjeelingu, je to moc pěkné místo plné romantických panoramat. To je skoro škoda, že jsme tam byli dva kluci… Ale i tak jsme si to užili víc než dost.

Střípky z Nepálu II - vycházka na venkov

Bydlíme víceméně na okraji Káthmándú. Jedno odpoledne jsem zatoužil trošku protáhnout nohy, a tak jsem vyrazil směrem ven od centra města s tím, že po hodině chůze se otočím a půjdu zpět. Nejdřív jsem šel po úzké silnici, kde ještě jezdilo docela dost aut. Po asi dvaceti minutách jsem ze silnice odbočil a dostal se na venkov. Auta skoro žádná, jen sem tam něco. Je otázka nakolik se provoz mění v průběhu dne. Každopádně vycházka to byla povedená a začínající déšť si to naštěstí nakonec rozmyslel.

Po hodině chůze jsem na minutu přesně dorazil k této lávce, tak jsem si ji přešel tam a zpět. Při prvním přecházení jsem měl závratě. Cestou zpět už to bylo lepší a dokonce mi ani moc nevadilo, když mě uprostřed lávky objížděl skútr se dvěma pasažéry :)

Tady pár dalších obrázků okolní krajiny a budov. Posledních cca 7 obrázků mi přijde spíš jako takový polovenkov, přechod mezi městem a venkovem. Je to ta úzká silnice, kterou zmiňuji na začátku.

Jinak dnes opouštíme Káthmándú a vracíme se do Indie. Plánujeme navštívit Darjeeling a možná ještě další místa. Uvidíme podle situace.

 Na vlaječkách jsou napsané hinduistické modlitby	V potůčku u cesty myla jedna vesničanka svou dcerku
		Betonování domu v žabkách, proč ne
		Na podobnou hinduistickou "kapličku" narazíte na každých 100-200 metrech
		Tohle není nic běžného, jen taková ojedinělá perlička

 

Střípky z Nepálu

Po prvním příspěvku týkajícím se mé cesty z ČR do Rangajanu, místa mého působení, může působit název dnešního příspěvku poněkud nesouvisle. Věc se má tak, že v Rangajanu jsou od druhé poloviny prosince do druhé poloviny ledna prázdniny. Většina dětí je doma a dobrovolník má tedy skvělou příležitost vyrazit na cesty. Spolu s Jonášem, dobrovolníkem, který působí v nedalekém Golaghatu, jsme se rozhodli k cestě do Nepálu. Důvody k tomu byly dva - jednak tam Jonáš musí vyřídit nějaké papírování a jednak prostě kdo by se nechtěl podívat do Nepálu? :) V Rangajanu jsem zůstal jen pár dnů, seznámil se s místními salesiány a některými učiteli na naší škole, zařídil si indickou SIMkartu a pár dalších provozních záležitostí. K tomu, jak to tam vypadá a funguje se dostanu někdy příště.

V pondělí 22.12.2014 nás jeden salesián odvezl na nádraží a vyrazili jsme. Cestovali jsme třídou Sleeper Class přibližně 18 hodin. Ve vlaku jsme potkali dva fajn Indy Raviho (vysokoškolák) a Nickela (zasloužilý otec roztomilé dcerušky) ve věku kolem 25ti let, takže jsme měli nejen postaráno o veselou společnost, ale zároveň jsme získali průvodce znalé místních poměrů. To bylo užitečné například ve chvíli, kdy nám chlapík přinesl jídlo bez příboru. Poslali jsme ho pro lžíce, a když už potřetí prošel kolem a říkal, že na tom pracuje, Ravi udělal scénu, načež během minuty jsme se mohli pustit do jídla. Nedalo mi to a zeptal jsem se, čím Ravi argumentoval. Prý něco ve smyslu že jsme jejich hosté a jsme z Evropy a jak to vypadá, když ani nedostaneme k jídlu příbor, co si asi tak můžeme myslet a co asi tak budeme vykládat o Indii po návratu domů. Zatímco rovnal do latě číšníka, pobaveně mu cukaly koutky. Myslím, že to na jednu stranu myslel vážně a na druhou stranu je to pěkná herečka.

Vystoupili jsme v Siliguri kolem páté ráno, počkali až se rozední a rikšou se nechali odvézt k místním salesiánům. Nejenže nás pozvali na snídaní, ale poskytli nám také cenné informace jak dále postupovat. Ještě v průběhu dopoledne jsme tedy autobusem odjeli na nepálské hranice a vyřídili nepálské vízum na 15 dní za 25 dolarů každý. Jednou z prvních věcí, kterou jsme se o Nepálu naučili, bylo, že kromě klasického kalendáře používají ještě nějaký svůj. Přišli jsme na to, když nám vytiskli jízdenku na autobus z pohraničního města Kakarvitta do Káthmándú. Bylo tam totiž datum 2071/9/8. Nakrmeni historkami o různých podvodnících a zlodějích jsme pojali podezření, že z nás právě vytáhli peníze a dali nám falešný lístek (několik dalších údajů jako jméno, věk apod. bylo taky špatně). Nakonec se ale vše vysvětlilo a 17:00 jsme vyrazili na cca 620km dlouhou cestu do Káthmándú. Jeli jsme převážně přes noc a byli dost utahaní, takže scenérie za oknem jsme si moc neužili. Zato jsme si užili zcela nový indický trhák s názvem Action Jackson. Tuhle pecku prostě musíte vidět!

 Tak luxusní autobus jsme nečekali

  Nepálské stroje značky TATA - impozantní stroje, jejichž nedostatkem je snad jen chybějící filtr na výfuku

Káthmándú dle mého názoru v současné době nepatří k městům, jejichž krásu lze odhalit na první pohled. Krásy tohoto hlavního nepálského města s populací přes 1 milion obyvatel (přes 2,5 milionu i s okolními vesnicemi) jsou totiž ráno zahalené mlhou a po zbytek dne je přikrývá smog smíchaný s oblaky prachu. Dobrá polovina lidí na ulici běžně nosí přes ústa dýchací roušku (jako chirurgové), šátek nebo se snaží dýchat aspoň přes ruku. Někteří to neřeší. Situace je obzvlášť kritická kolem hlavního tahu, neboť právě dochází k jeho výraznému rozšíření (od oka tipuju tak ze čtyřproudovky na osmiproudovku). Deadline dokončení stavebních prací byl stanoven s podobnou přesností jako dostavba tunelu Blanka v Praze. Inu začátek roku 2015 přišel poněkud brzy. Pokud jde o emise, zákon sice stanovuje určité normy, ale když si připlatíte, technickou zkrátka dostanete.

Rozšiřování nejfrekventovanější silnice v Káthmándú - každý den kolem páté odpoledne
jsou tady zácpy, jak se lidi vracejí z práce - prostě jak u nás doma

Ještě před deseti lety prý Káthmándú vypadalo docela jinak. Spíše než městem plným aut (a hlavně motorek, které jsou pro místní cenově dostupnější) bylo velkou vesnicí. Postupně sem ale začal prosakovat pokrok s tím dobrým i špatným, co k němu patří. Hranice Nepálu byly až do roku 1951 cizincům zcela uzavřené. V té době zde ještě vládl král Tribhuvan Bir Bikram Shah. Demokratickou zemí se Nepál stal až v roce 2008, kdy došlo k vyvraždění královské rodiny. Jedna z teorií praví, že všechny členy rodiny postřílel princ, který nakonec obrátil zbraň sám proti sobě. Vezmeme-li v potaz, že princ byl údajně střelen do zad, stává se tato teorie přinejmenším zpochybnitelnou. Nejsem odborník na politiku, ale jestli jsem to pochopil dobře, od té doby se politici snaží vytvořit ústavu. Snaha o vytvoření první verze tohoto dokumentu do začátku roku 2015 dopadla podobně jako stavba hlavního tahu v Káthmándú. Když jsem si v novinách četl vyjádření některých politiků k tomuto tématu, měj jsem z jejich nicneříkajících formulací dojem, že jsem vlastně pořád u nás doma. Je to opravdu zábavné a poučné vidět, kolik věcí máme společných i s tak vzdálenou zemí, jakou je třeba Nepál.

Na střeše téměř každého domu najdete velkou černou nádobu z plastu - zásobník na vodu. Káthmándú nemá klasický rozvod vody pomocí trubek jako u nás, protože je zde dostatečné množství podzemní vody. Vodu je nutno před požitím filtrovat kvůli vysokému obsahu železa (stejně jako v Rangajanu). Střechy fungují většinou zároveň jako terasy. Lidé tam věší prádlo, suší různé rostliny, na větších terasách si hrají děti a nebo se tam jen tak postává. Poměrně častým jevem jsou také solární panely na ohřev vody. Investovat do solárních panelů určených k výrobě elektřiny je sice výhodné, ale mohou si to dovolit jen ti bohatší. Běžný člověk se musí spokojit s občasnými dávkami energie. Území Nepálu je z hlediska distribuce elektrického proudu rozděleno na 7 částí. Proud je střídavě zapnutý vždy pouze v některých částech a časový interval zapnutí není úplně přesný.

Nedělí je v Nepálu sobota. Pracovní týden má šest dnů (od neděle do pátku) a sobota je dnem klidu. Většina země se hlásí k hinduismu, ale najdete zde také buddhismus či křesťanství a v menší míře určitě i další náboženství.

Za dobrého počasí, pokud stojíte na správném místě, ovšem Káthmándú jednu "krásu na první pohled" přece jenom má. Vždycky, když se podíváte k severu, naskytne se vám podobně nádherný výhled, jako hlavním hrdinům na konci prvního dílu Hobita :)



"The Lonely mountain" - Himaláje při průměrné viditelnosti



Tolik o Nepálu a Káthmándú. Příště dám větší prostor našim zážitkům. Mějte se v roce 2015 báječně a pokud rádi slavíte konce roku, můžete přijet v dubnu do Nepálu. Tou dobou tady končí rok podle místního kalendáře.

Silnice v centru města	Hanuman Dhoka I	Hanuman Dhoka II
Tradiční nepálské čepičky (nemají náboženský význam, prostě Nepál)	Momentka ze Swayambhunath	Three Buddha park