Jak jsme děti učili tance a zpívali nepálskému generálovi

Ačkoliv jsem teď už zpátky v Rangajanu a 22.1.2015 nám začal školní rok, vrátím se ještě k našemu cestování. Zážitků z místa mého působiště bude ještě víc než dost (ostatně budu tady skoro rok). Nicméně jen tak úvodem shrnu to nejaktuálnější. Daří se mi výtečně. Včera jsem byl poprvé u místního holiče, takže už mám sestřih podle místní módy. Měl jsem tu čest odučit jednu hodinu v páté a jednu hodinu v sedmé třídě – tam učím předmět zvaný „General Science“ tedy něco jako přírodní vědy (přírodopis, základy fyziky, chemie…). Zatím jsem ještě nepotkal čtvrťáky, které budu učit matiku. Děti jsou ze mě trochu vykulené, hlavně ty mladší, ale to se časem polepší. Vás by nevyděsilo, kdyby do vaší třídy přišel týpek dvakrát větší než vy a vypadal úplně jinak než většina lidí, které jste kdy v životě viděli? No mě teda jo. V tuto chvíli pracuji na tom, abych byl schopen rozeznat, jestli mi neodpovídají na otázku, protože neví odpověď, protože nerozumí anglicky nebo proto, že se mě bojí :) Ale není to tak marné, na některé otázky odpovědi dostávám a na některé z nich jsou dokonce správně.

Tak tedy zpátky do Nepálu. Co jsme to tam vlastně ty dva týdny dělali? Byli jsme ubytovaní u jednoho salesiána, čímž jsme získali kontakty i na několik dalších salesiánských projektů v Káthmándú. Navštívili jsme dům pro sirotky, viděli pár škol (salesiánských i jezuitských) a dva dny jsme věnovali dětem v jedné škole a učili jsme je tance, abychom taky byli trochu užiteční. Vždycky nám na jednu vyučovací hodinu přivedli jednu nebo více tříd (děti staré jako na základní škole) a my jsme je s Jonášem učili Makarenu, Mazurku, Ptačí tanec nebo jeden country tanec. Velký úspěch měla taky mašinka. Upravovali jsme obtížnost podle schopností dětí – například mazurku jsme někdy tančili někdy jen po jednotlivých párech, někdy v kruhu a někdy jsme dokonce střídali partnery. Obecně byl velký problém vytvořit smíšené páry :) Učitelé a učitelky s tím problém neměli a ani místní salesián, který kolem pobíhal s foťákem a vůbec nám byl všemožně k dispozici, proti tomu nic nenamítal, ba naopak vyzýval děti k vytvoření párů. Ale zdá se, že mezi nepálskými děvčaty a chlapci (v Indii je tomu podobně) působí v raném věku velmi silná odpudivá síla :) Naopak je pro ně naprostou samozřejmostí, když tancuje kluk s klukem – zde působí nevysvětlitelná odpudivá síla naopak u nás v Evropě a to hlavně v pubertálním a vyšším věku, ale co vám budu povídat, vždyť to znáte.

Jeden den jsme vyčlenili také návštěvě památek a blízkého okolí. Fotky s touto tématikou jsem sdílel v předchozích příspěvcích. Jinak jsme taky odpočívali, slavili jsme Vánoce s kupou dětí a sestrami salesiánkami, navštívili jsme místního nového biskupa (od něhož jsme získali kontakt v Darjeelingu, což bylo později velmi užitečné) a náhodou jsme se vyskytli na večeři, na níž byl pozván jeden nepálský politik, dále nějaký druhý nejdůležitější generál a pak ještě pár lidí. Jelikož se o nás vědělo, že hrajeme na kytaru a zpíváme, byli jsme požádáni, abychom v rámci večeře zahráli nějaké písně tam od nás. Inu, nebylo lehké v ten moment vymyslet něco, co s Jonášem oba dobře známe. Nakonec jsme zahráli Hlídače krav a To ta Heľpa (jedna česká za mě a jedna slovenská za Jonáše) a všichni byli nadšení. Něco mi říká, že když pan Nohavica psal Hlídače krav, neměl nejmenší tušení, jak důležitou roli bude tato píseň hrát ve sféře česko-nepálské diplomacie…

Jelikož nám bylo biskupem doporučeno navštívit Darjeeling, rozhodli jsme se do toho jít. Vyrazili jsme z Káthmándú autobusem do Siliguri, odkud se pak mělo jet džípem. Cesta do Siliguri trvala celou noc. V ceně jízdenek je z hlediska občerstvení zahrnuta láhev vody a malý pytlík kořeněné směsi různých oříšků apod. Jinak to funguje tak, že normálně v průběhu cesty, když třeba autobus zastaví na křižovatce, nastoupí chlapík ověšený např. pytlíky se sušeným ovocem, brambůrkama nebo čímkoliv dalším, projde autobus, zájemci si nakoupí a chlapík na další křižovatce vystoupí. Podobně tam byl chlapík prodávající různé noviny a magazíny nebo dokonce hodinky. Takhle to fungovalo ale hlavně zpočátku, kdy jsme ještě projížděli ulicemi Káthmándú. Později už nikdo nenastupoval. Za to jsme ale měli cestou několik zastávek. Podél silnice jsou tu a tam zbudované stánky s ovocem nebo i přístřešky fungující jako restaurace. Přijdete, vyberete si z navařeného jídla, zaplatíte a pustíte se do toho. Některé zastávky byly krátké jen kvůli WC a pár jich bylo delších právě kvůli jídlu. Jinak nám v autobuse pouštěli taky film. Byl to zcela nový film s velmi oblíbeným indickým hercem jménem Aamir Khan (má fakt dobré filmy, možná znáte Tři idioty… jestli ne, tak si to sežeňte). Dovolím si zdůraznit, že film byl opravdu zcela nový. Tak nový, že byl natočený videokamerou přímo z kina :) Zkrátka to, co se u nás načerno stahuje z internetu, se klidně pouští v nepálských autobusech. V Indii by za promítání tohoto filmu byli potrestáni (protože je úplně nový), ale zdá se, že na nepálských silnicích nejsou kontroly nijak časté.

Příště ještě přidám něco o Darjeelingu, je to moc pěkné místo plné romantických panoramat. To je skoro škoda, že jsme tam byli dva kluci… Ale i tak jsme si to užili víc než dost.