Týden v Darjeelingu

Z Káthmándú jsme tedy jeli do Siliguri. Autobusy MHD fungují trochu jinak. Řidič je zde především proto, aby řídil, a PR má na starost jeho kolega. Většinou stojí u dveří a sleduje okolí, jestli někdo projeví zájem nastoupit. Občas zakřičí název cílové stanice, to kdyby si někdo nevšiml, že projíždí autobus (což je při vytíženosti hlavního tahu v Siliguri docela dobře možné). Zastávky nejsou nijak označené, a pokud chcete někam jet, je dobré se zeptat místních. Ochotně vás nasměrují (když umí anglicky). Na druhou stranu není problém z autobusu vystoupit nebo do něho nastoupit kdekoliv jinde, než na zastávce. Autobus třeba stojí na křižovatce a čeká na zelenou – ideální příležitost se nalodit. Nastoupíte, sednete si (nebo už si nesednete) a jede se. V průběhu jízdy pak přijde PR-chlapík a vybere od vás peníze. MHD má ceny opravdu luxusně nízké. Na druhou stranu o luxusu sedaček se moc mluvit nedá – kvůli omezenému prostoru na nohy mezi sedačkami jsem musel jet celou cestu s nohama v uličce. Měli bychom ovšem vzít v potaz, že délka mých nohou se poněkud vymyká ISDN (Indická Standardní Délka Nohou).

V autobuse věděli, že jedeme do Darjeelingu a vyhodili nás přímo na místě, odkud odjíždějí Jeepy. Chcete-li ze Siliguri do Darjeelingu, jinak než autem to nejspíš nejde. Byli jsme docela unavení z celonoční jízdy po rozbité silnici a čekalo nás smlouvání o cenu. Představu o ceně jsme zhruba měli, protože jsme se poptali lidí v autobuse. Chlapík stojící u Jeepu asi nebyl příliš velký byznysmen a nabídl nám cenu 130 Rs (rupií), což byla téměř normální cena pro místní. Než jsme stihli souhlasit, přitočil se druhý a poopravil to na 150 Rs. To byla pořád dobrá cena. Jenže tato cena byla možná pouze v případě, že Jeep bude kapacitně plně využitý. V tuto chvíli jsme tam byli pouze my dva s Jonášem. Šofér sice tvrdil, že odjíždět se bude v jedenáct, ale my jsme věděli svoje – dokud nebude dost lidí, nepojede se. Normálně by se dalo prostě počkat a dost možná by se auto brzy naplnilo. Byli jsme ale unavení a chtěli jsme se dostat do Darjeelingu co nejdříve, abychom nemuseli hledat ubytování za tmy (navíc ubytování pořád ještě nebylo jisté, věděli jsme jen, že biskup z Káthmándú někomu zavolal a dostali jsme na tohoto dotyčného telefonní číslo). Začali jsme tedy smlouvat o cenu za pronájem celého Jeepu. Šofér řekl, že musíme čekat, až bude v autě pět lidí. Ze základní školy jsme si pamatovali, že 5x150=750 a tato částka by proto mohla stačit. Odněkud se ale vynořil chlapík, pravděpodobně majitel těch Jeepů, které stály kolem, a ujal se smlouvání osobně. Prý za 1300Rs můžeme mít Jeep pro sebe a odjet hned. No tak to „haha,“ předtím to vypadalo, že stačí 750Rs. Chvilku jsme si povídali a nakonec jsme se dohodli na 900Rs s tím, že cestou ještě řidič nabere dva lidi (což je na české poměry stále krásné, představte si taxikáře, který vás bude vozit 3,5 hodiny za nějakých 340 Kč za oba pasažéry dohromady). Peníze chtěli předem, ale to jsme zase nechtěli my. Dali jsme jim 400Rs a ukázali jsme jim pětistovku, jakože ji opravdu máme a dáme ji, až budeme na místě. Moc se jim to nelíbilo, ale nakonec souhlasili. Tak jsme vyrazili. Další dva pasažéry jsme naštěstí našli docela rychle.

Možná to vypadá, jako že tam na nás byli hnusní a chtěli z nás vytlačit co nejvíc peněz, a pak byli uražení, když to bylo míň. Jenže oni to takhle neberou. Jsou schopní se o cenu pohádat, ale nemyslí to osobně. Když jsme odjížděli, přáli nám šťastnou cestu, řidič si s námi cestou trochu povídal (nakolik mu angličtina dovolila) a dokonce nám během té 3,5 hodinové cesty jednou zastavil a pozval nás na čaj. Během pobytu v Darjeelingu jsme ho pak ještě jednou potkali, jak vezl někoho směrem do Siliguri. Troubil na pozdrav a mával na nás (opravdu to bylo mávání, výhrůžná pěst vypadá jinak…)

S ubytováním to nakonec dopadlo po indicku. Zatímco jsme uháněli v Jeepu ze Siliguri směrem do Darjeelingu, zavolali jsme na číslo od biskupa. Ozval se nám jistý otec Samuel. Nikdo mu nevolal, o ničem nevěděl a navíc byl na dovolené v Kalkatě. Nicméně když jsme mu vysvětlili co a jak, slíbil, že to zařídí. Po chvíli poslal smskou číslo na chlapíka jménem Mr. Cosmos. Tak jsme mu zavolali a on že všecko v klidu, máme přijet tam a tam a ubytují nás. Jenže my jsme nevěděli, kde je „tam a tam“, a proto jsme raději předali Mr. Cosmose šoférovi. Podle všeho naše ubytování bylo jen kousek od místa, kde si Jeepy dávají dobrou noc. Hurá!

V Darjeelingu jsme se rozloučili s šoférem, dali mu slíbenou pětistovku a sešli jsme malý kopeček k našemu údajnému ubytování. Před vchodem byl chlapík jménem Puran. Po chvíli jsme pochopili, že má na starost ubytovávání hostů a péči o ně. Neměl nejmenší tušení, kdo jsme a za jakých podmínek máme být ubytováni. Vysvětlili jsme mu naši situaci a zmínili jména osob, s nimiž jsme dosud o našem ubytování jednali. To ho přesvědčilo a ochotně nás uvedl do našeho pokoje. Ptali jsme se na cenu ubytování, ale nevěděl, prý ať se domluvíme s Cosmosem.

Darjeeling vezmu stručně. Je to opravdu moc pěkné místo. Kolem hlavní silnice sice smrdí auta, ale zbytek města je v tomto směru čistý. Z fotek dole je možno si představit zlomeček toho, co lze v Darjeelingu vidět. Město je postavené v kopci a nachází se v nadmořské výšce nějakých 2500 m.n.m. Mají tady malou ZOO, můžete navštívit čajové plantáže, Japanese Temple, mírovou pagodu a máte-li štěstí jako my, můžete si večer zajít na hudební festival na náměstí Chowrasta. Hrál tam mimo jiné třeba Nima Rumba, nepálský zpěvák jehož rytmy nás nenechaly chladnými. Bylo tam docela dost místních a většina z nich byla střízlivá. Požívání alkoholu na veřejnosti je zakázáno. Bylo možno vidět policisty vyzbrojené samopaly, jak obcházeli kolem a občas kontrovali obsah láhví s pitím – mladí vždycky ujišťovali, že je to jenom voda. Dost možná to byla jenom voda. Nejde mi pak ale do hlavy, z čeho byli někteří jedinci tak veselí. Tak či tak byl to moc pěkný festival a užili jsme si to.

Nudle za 100 Rs (cca 35Kč) v restauraci Chopstix - byly výborné!

V místě ubytování jsme mívali výtečné snídaně, ale z večeří nám bylo těžko. Zůstali jsme proto jen u snídaní a zbytek dne jsme se stravovali venku. Puran nám poradil jednu restauraci na náměstí. Dělají tam výborné nudle a i další věci. Až tam budete, dejte vědět, nasměruju vás!

Poslední věcí, kterou bych ještě rád zmínil, jsou východy slunce. Velmi známým místem kousek od Darjeelingu je Tiger Hill. Místo odkud je vidět část Himálaje. To se prostě nedá vyfotit (a už vůbec ne mobilem), někdy si tam zajeďte. My jsme si na Tiger Hill vyšlápli pěšky během dne a východ slunce jsme sledovali přímo z Darjeelingu. Na tom východu jsou kouzelné právě ty hory zalité oranžovým ranním sluncem. Jediným háčkem může být špatná viditelnost. To se vám taky může stát, že přijede ráno na Tiger Hill, dáte 700Rs za odvoz (je to asi 10km) a na místě není nic vidět. My jsme to nezkoušeli.

Zpět do Siliguri jsme jeli jako obyčejní lidé, v plně naloženém autě (kousek jeli lidi i na střeše)

Příště už konečně napíšu něco o Rangajanu a naší škole. Teď nás čekají tři dny Sports a Games. Žáci vyšších ročníků jsou rozděleni do čtyř týmů a budou soupeřit v mnoha disciplínách. Něco jako lokální olympijské hry. Už se na to těším!

Hranice mezi Indií a Nepálem	Čajová plantáž Happy Valley	Mírová pagoda (buddhismus)
Rozvod plynu v Darjeelingu	Návštěva KFC (prý "dnes hranolky nemáme, zítra možná")	No není to kouzelné místo?
"Zákaz" parkování	Ochutnávka výhledu z Tiger Hill	Hurá zpět do Rangajanu!