Setkání rodičů a učitelů + módní policie

Než se dostanu k hlavnímu tématu tohoto příspěvku, přidávám sem jednu fotku, na které můžete vidět i mě. Moc takových zatím nemám, protože jsem to většinou já, kdo fotí. Kromě mojí maličkosti tady můžete vidět ještě Jonáše s otcem Rajeshem, které už jsem představil dříve a kromě toho i dva německé přednášející, jejichž prací je vedení kurzu o solární energii. Kurz probíhá v cca 80km vzdáleném městě Dimapur a je určen především zájemcům z řad salesiánských pracovníků. Takový solární panel může být vzhledem k množství sluníčka v těchto končinách velmi užitečný. Jedním z účastníků kurzu je i otec Albert - jeden z našich tří otců. Nabídl německým instruktorům, aby se přijeli podívat do Rangajanu a několik nocí zde zůstali. Jsou to docela veselí chlapíci.

Vpravo otec Rajesh, po mé pravici dobrovolník Jonáš
a dva němečtí instruktoři kurzu o solárních panelech

Dnes jsme tady měli setkání učitelů a rodičů. Zkrátka přišli učitelé, přišli rodiče, přišel pan ředitel i jeho zástupce a povídalo se o tom a tamtom... Cílem první části setkání bylo informovat rodiče o dění ve škole a cílem druhé části vyslechnout si návrhy rodičů i učitelů a případně zodpovědět otázky, budou-li nějaké.
Ze strany ředitele zaznělo několik výzev. Mezi jinými např. vytvářejte dětem vhodné podmínky pro studium i doma... posílejte děti do školy řádně upravené - někteří studentu nechodí do školy řádně umytí, ostatní vedle nich nechtějí sedět a dítě se pak cítí vystrčené z kolektivu, což má mimo jiné negativní dopad i na jeho motivaci ke studiu... děti by měly chodit do školy včas a pokud některé dítě nemůže dorazit, musí být řádně omluveno smskou nebo dopisem (v případě neomluvení je žák pokutován 50 rupiemi - za to si koupíte tak dobrou polévku v restauraci nebo pět balíčků levných sušenek)... a další...
Ze strany rodičů i učitelů se také objevilo několik otázek a podnětů. Celé setkání trvalo téměř dvě a půl hodiny. Osobně si myslím, že mělo značný význam - mimo jiné jsou rodiče více zapojeni do chodu školy (přičemž někteří z nich vypadali, že se opravdu zajímají), došlo k vysvětlení důvodů zavedení některých opatření, díky čemuž se zamezí spekulacím apod.

Otec Pampackal má ředitelskou promluvu v angličtině
a otec Albert (vlevo) překládá do assámštiny

Především pro dámy, ale nejen pro ně, přidávám fotky rodičů. Kromě jejich fyzického vzhledu můžete vypozorovat také jaké oděvy se tady nosí. Někteří jsou nastrojení jako na oficiální událost, někteří to zase tak neprožívali. Rodiče pocházejí z různých kmenů a přestože žijí blízko sebe, jejich kultura může být rozdílná. Přijde mi to trochu jako naše moravské kroje - co dědina to jiný kroj. Tady to není po dědinách, ale po kmenech. I když v některých oblastech (třeba v nedalekém státě Manipur) prý co dědina, to jiný kmen s naprosto odlišnou kulturou a jazykem natolik odlišným, že si mezi sebou ani nerozumí. U nás tedy sice taky máme rozdílné kroje a nářečí, ale rozdíly tady jsou v mnoha případech značně výraznější. A teď ty slíbené fotky...

Závěrečné pohoštění pro všechny přítomné

Narozeniny otce Pampackala a soutěž ve zpěvu

Minulý víkend jsem byl poněkud diskvalifikován stavem zažívacího traktu a zvýšenou teplotou. Nepodařilo se mi vyhecovat se k napsání dalšího příspěvku, proto tak činím až dnes. Zdravotní stav je už zase v normálu a cítím se skvěle.

V neděli jsme slavili narozeniny otce Pampackala. Začalo to ranní mší, na kterou dorazilo o něco více lidí než obvykle. Kromě běžně přítomných lidí dorazilo také několik učitelů z naší školy, několik doktorů, jejichž zásluhou se podařilo výrazně zlepšit otcovy vážné zdravotní problémy a mnozí další. Po mši bylo připravené pohoštění pro všechny přítomné - miska vařených luštěnin s pečivem a pro děti bonbóny.

Místní kapla dokončená teprve před několika měsíci

Gratulace před kostelem,

kytky a zpívání písní

Vpravo oslavenec otec Pampackal 
a vlevo bratr Thomas, který se stará 
o děti v nedalekém hostelu

Tím skončila dopolední část oslav a večer na nás ještě čekala slavnostní večeře pro salesiány a sestry z okolí a opět byli pozváni zmíněni doktoři, jimž otec Pampackal opakovaně srdečně děkoval za poskytnutou nadstandardní péči. S Jonášem jsme zase zahráli dvě písně - tentokrát Mezi horami a Ešče som sa něoženil. Máme dost omezený výběr tím, že se snažíme hrát písně, které známe oba :)

Ve škole se to pomalu stabilizuje. V sedmé třídě jsou zlatí v tom smyslu, že se tam dá docela dobře přednášet. Minulou sobotu jsme měli test a z nějakých padesáti studentů mělo 16 lidí více než polovinu bodů. Dle vyjádření pana ředitele "to vůbec není špatné". Studenti mohou postoupit do dalšího ročníku, i když nějaký předmět neudělají. Pokud je dotyčný notorický flákač a nedělá vůbec nic, je ze školy vyhozen, ale jinak je snaha studenty ve škole udržet. Jakmile přestanou chodit, je malá šance, že by se ke studiu přihlásili jinde. Takhle když chodí dál, existuje naděje pro alespoň částečnou změnu k lepšímu. Pro nástup do devátého a desátého ročníku se ovšem už nesplnění předmětu neumožňuje. Zkrátka v osmé třídě musíte zabrat jinak jdete.
V páté třídě to taky není špatné. Je jich tam sice hodně, ale postupně se mi daří podávat výklad natolik variabilně, aby nedocházelo k příliš velké ztrátě pozornosti. V tuto chvíli mi připadá téměř nemožné přistupovat ke studentům individuálně. Kdyby mi třetina páťáků nepřišla do školy, asi bych si toho vůbec nevšiml. Nicméně pomalu si začínám všímat těch snaživějších a dokonce se podařilo zapamatovat si pár jmen.
Čtvrtá třída byla takovou mou noční můrou. Ačkoliv je jich nejméně, mám pocit, že se mi tam sešly děti pokrývající všechny druhy hyperaktivity. Stačí na pár vteřin zaměřit pozornost na něco jiného, například se snažím něco vysvětlit a na pár vteřin se zamyslím, a už si začnou povídat a hučet. Někteří jsou natolik nabití energií, že nevydrží v lavici jen tak sedět, a tak si prostě stoupnou a stojí. Prvních několik hodin měly děti zálibu v odcházení na záchod. Nejdřív chodily hromadně, ale když se mi jednou zvedla polovina třídy a zmizely, zavedl jsem pravidlo "na záchod po jednom". Mnoho z nich však zkoušelo chodit na záchod i několikrát za hodinu, přičemž evidentně neměly potřebu jít na záchod, ale měly potřebu dělat cokoliv jenom ne sedět a poslouchat. Proto jsem odcházení na záchod naoko zrušil úplně. Když někdo opravdu potřebuje, jde to docela dobře poznat (a ne že by se nenašli herci a herečky, kteří to zkoušejí pořád). Nejvtipnější na tom všem je, že přesto všechno mě ty děti zcela očividně mají rády, a i když dělají v hodině kdoví co a mají spoustu keců, po skončení přijdou a ptají jak se mám apod. Prostě zlatíčka!§! :)

Dneska probíhala pěvecká soutěž. přihlásilo se asi padesát dětí (bylo to docela dlouhé!) a zpívaly na mikrofon jen tak bez doprovodu. Spolu s bratrem Henrym, který sem přijel na tříměsíční výpomoc, a s učitelkou Rakhi jsme zastávali roli porotců. Byl jsem také požádán, abych zahrál nějaký song po úvodním slovu pana ředitele. Tak jsem tentokrát zahrál "Jednou mi fotr povídá". Pak se na pódiu postupně střídali chlapci i děvčata z páté až desáté třídy. Mnozí zpívali moc pěkně, mnozí by byli nadějnými kandidáty do hvězdné pěchoty. Ovšem dovolím si vyzdvihnout odvahu všech zúčastněných. Přece jenom to není jen tak, vystoupit před svými kamarády a celou školou.

Na závěr opět několik fotografií. Půjčil jsem si foťák od otce Alberta, takže kvalita by měla tentokráte být o něco vyšší...

Otec Albert

Otec Rajesh

Pár kluků z hostelu

Slavnostní pohoštění po mši svaté

Kaple zvenku - okolí stále ve výstavbě

Naše škola v Rangajanu

Bratr Henry zahajuje soutěž

Jedna z účinkujících

"Zlatíčko" ze čtvrté třídy

Další "zlatíčka" poprvé

Další "zlatíčka" podruhé

Další "zlatíčka" potřetí

1. dopis z Indie

Jakožto dobrovolník vyslaný v rámci programu Adopce na blízko (pod Salesiánskou asociací Dona Bosca, o.s.) jsem se mimo jiné upsal k tomu, že se budu jednou za čas hlásit, jestli jsem v pořádku a jak se mi daří. Dobrovolníci se většinou hlásí formou dopisů, v nichž popisují, jak se jim daří, co dělají apod. Dovolím si zde zdůraznit rozdíl mezi tímto blogem a právě zmíněnými dopisy. Zatímco tento blog píši především pro své známé a snažím se ho psát pokud možno poutavě s přídavkem zajímavostí o Indii, dopisy budu zaměřovat především na svou dobrovolnickou činnost. Při čtení blogu se tedy někdy může zdát, že jsem odjel na dovolenou, protože zde sdílím hlavně zážitky a postřehy o místním životě. Dopisy jsou určeny všem návštěvníkům stránek projektu Adopce na blízko, což je zcela odlišná cílová skupina. Pravda je samozřejmě uprostřed. Mám zde určenou práci, jejíž vykonávání jsem přislíbil, ale zároveň mám i volný čas. Tolik na vysvětlenou, kdyby se náhodou někomu zdálo, že dopisy z Indie píše úplně jiný člověk :) Není možné popsat kompletní realitu mého života a záleží na tom, které střípky se zrovna rozhodnu sdílet. Dnes sem dávám odkaz na svůj první dopis, kde se můžete dočíst více o mých dobrovolnických povinnostech a níže přidávám pár fotek...

1. dopis z Indie - odkaz na web Adopce na blízko

Místní se moc rádi fotí (děti i dospělí) - často, když jsem míjel skupinku dětí s kamerou v ruce,
ozvalo se něco jako "Sir, sir, one photo?" :) (učitelé si takhle neřeknou... to ten jejich úsměv
a nadšení, když si všimnou, že je natáčím... ale samozřejmě ne všichni, některým je to jedno)

Žlutý tým

Modrý tým

Čekání bylo někdy trochu delší

Cílová rovinka

Skákání v pytli

Závěrečná disciplína

Týden v Darjeelingu

Z Káthmándú jsme tedy jeli do Siliguri. Autobusy MHD fungují trochu jinak. Řidič je zde především proto, aby řídil, a PR má na starost jeho kolega. Většinou stojí u dveří a sleduje okolí, jestli někdo projeví zájem nastoupit. Občas zakřičí název cílové stanice, to kdyby si někdo nevšiml, že projíždí autobus (což je při vytíženosti hlavního tahu v Siliguri docela dobře možné). Zastávky nejsou nijak označené, a pokud chcete někam jet, je dobré se zeptat místních. Ochotně vás nasměrují (když umí anglicky). Na druhou stranu není problém z autobusu vystoupit nebo do něho nastoupit kdekoliv jinde, než na zastávce. Autobus třeba stojí na křižovatce a čeká na zelenou – ideální příležitost se nalodit. Nastoupíte, sednete si (nebo už si nesednete) a jede se. V průběhu jízdy pak přijde PR-chlapík a vybere od vás peníze. MHD má ceny opravdu luxusně nízké. Na druhou stranu o luxusu sedaček se moc mluvit nedá – kvůli omezenému prostoru na nohy mezi sedačkami jsem musel jet celou cestu s nohama v uličce. Měli bychom ovšem vzít v potaz, že délka mých nohou se poněkud vymyká ISDN (Indická Standardní Délka Nohou).

V autobuse věděli, že jedeme do Darjeelingu a vyhodili nás přímo na místě, odkud odjíždějí Jeepy. Chcete-li ze Siliguri do Darjeelingu, jinak než autem to nejspíš nejde. Byli jsme docela unavení z celonoční jízdy po rozbité silnici a čekalo nás smlouvání o cenu. Představu o ceně jsme zhruba měli, protože jsme se poptali lidí v autobuse. Chlapík stojící u Jeepu asi nebyl příliš velký byznysmen a nabídl nám cenu 130 Rs (rupií), což byla téměř normální cena pro místní. Než jsme stihli souhlasit, přitočil se druhý a poopravil to na 150 Rs. To byla pořád dobrá cena. Jenže tato cena byla možná pouze v případě, že Jeep bude kapacitně plně využitý. V tuto chvíli jsme tam byli pouze my dva s Jonášem. Šofér sice tvrdil, že odjíždět se bude v jedenáct, ale my jsme věděli svoje – dokud nebude dost lidí, nepojede se. Normálně by se dalo prostě počkat a dost možná by se auto brzy naplnilo. Byli jsme ale unavení a chtěli jsme se dostat do Darjeelingu co nejdříve, abychom nemuseli hledat ubytování za tmy (navíc ubytování pořád ještě nebylo jisté, věděli jsme jen, že biskup z Káthmándú někomu zavolal a dostali jsme na tohoto dotyčného telefonní číslo). Začali jsme tedy smlouvat o cenu za pronájem celého Jeepu. Šofér řekl, že musíme čekat, až bude v autě pět lidí. Ze základní školy jsme si pamatovali, že 5x150=750 a tato částka by proto mohla stačit. Odněkud se ale vynořil chlapík, pravděpodobně majitel těch Jeepů, které stály kolem, a ujal se smlouvání osobně. Prý za 1300Rs můžeme mít Jeep pro sebe a odjet hned. No tak to „haha,“ předtím to vypadalo, že stačí 750Rs. Chvilku jsme si povídali a nakonec jsme se dohodli na 900Rs s tím, že cestou ještě řidič nabere dva lidi (což je na české poměry stále krásné, představte si taxikáře, který vás bude vozit 3,5 hodiny za nějakých 340 Kč za oba pasažéry dohromady). Peníze chtěli předem, ale to jsme zase nechtěli my. Dali jsme jim 400Rs a ukázali jsme jim pětistovku, jakože ji opravdu máme a dáme ji, až budeme na místě. Moc se jim to nelíbilo, ale nakonec souhlasili. Tak jsme vyrazili. Další dva pasažéry jsme naštěstí našli docela rychle.

Možná to vypadá, jako že tam na nás byli hnusní a chtěli z nás vytlačit co nejvíc peněz, a pak byli uražení, když to bylo míň. Jenže oni to takhle neberou. Jsou schopní se o cenu pohádat, ale nemyslí to osobně. Když jsme odjížděli, přáli nám šťastnou cestu, řidič si s námi cestou trochu povídal (nakolik mu angličtina dovolila) a dokonce nám během té 3,5 hodinové cesty jednou zastavil a pozval nás na čaj. Během pobytu v Darjeelingu jsme ho pak ještě jednou potkali, jak vezl někoho směrem do Siliguri. Troubil na pozdrav a mával na nás (opravdu to bylo mávání, výhrůžná pěst vypadá jinak…)

S ubytováním to nakonec dopadlo po indicku. Zatímco jsme uháněli v Jeepu ze Siliguri směrem do Darjeelingu, zavolali jsme na číslo od biskupa. Ozval se nám jistý otec Samuel. Nikdo mu nevolal, o ničem nevěděl a navíc byl na dovolené v Kalkatě. Nicméně když jsme mu vysvětlili co a jak, slíbil, že to zařídí. Po chvíli poslal smskou číslo na chlapíka jménem Mr. Cosmos. Tak jsme mu zavolali a on že všecko v klidu, máme přijet tam a tam a ubytují nás. Jenže my jsme nevěděli, kde je „tam a tam“, a proto jsme raději předali Mr. Cosmose šoférovi. Podle všeho naše ubytování bylo jen kousek od místa, kde si Jeepy dávají dobrou noc. Hurá!

V Darjeelingu jsme se rozloučili s šoférem, dali mu slíbenou pětistovku a sešli jsme malý kopeček k našemu údajnému ubytování. Před vchodem byl chlapík jménem Puran. Po chvíli jsme pochopili, že má na starost ubytovávání hostů a péči o ně. Neměl nejmenší tušení, kdo jsme a za jakých podmínek máme být ubytováni. Vysvětlili jsme mu naši situaci a zmínili jména osob, s nimiž jsme dosud o našem ubytování jednali. To ho přesvědčilo a ochotně nás uvedl do našeho pokoje. Ptali jsme se na cenu ubytování, ale nevěděl, prý ať se domluvíme s Cosmosem.

Darjeeling vezmu stručně. Je to opravdu moc pěkné místo. Kolem hlavní silnice sice smrdí auta, ale zbytek města je v tomto směru čistý. Z fotek dole je možno si představit zlomeček toho, co lze v Darjeelingu vidět. Město je postavené v kopci a nachází se v nadmořské výšce nějakých 2500 m.n.m. Mají tady malou ZOO, můžete navštívit čajové plantáže, Japanese Temple, mírovou pagodu a máte-li štěstí jako my, můžete si večer zajít na hudební festival na náměstí Chowrasta. Hrál tam mimo jiné třeba Nima Rumba, nepálský zpěvák jehož rytmy nás nenechaly chladnými. Bylo tam docela dost místních a většina z nich byla střízlivá. Požívání alkoholu na veřejnosti je zakázáno. Bylo možno vidět policisty vyzbrojené samopaly, jak obcházeli kolem a občas kontrovali obsah láhví s pitím – mladí vždycky ujišťovali, že je to jenom voda. Dost možná to byla jenom voda. Nejde mi pak ale do hlavy, z čeho byli někteří jedinci tak veselí. Tak či tak byl to moc pěkný festival a užili jsme si to.

Nudle za 100 Rs (cca 35Kč) v restauraci Chopstix - byly výborné!

V místě ubytování jsme mívali výtečné snídaně, ale z večeří nám bylo těžko. Zůstali jsme proto jen u snídaní a zbytek dne jsme se stravovali venku. Puran nám poradil jednu restauraci na náměstí. Dělají tam výborné nudle a i další věci. Až tam budete, dejte vědět, nasměruju vás!

Poslední věcí, kterou bych ještě rád zmínil, jsou východy slunce. Velmi známým místem kousek od Darjeelingu je Tiger Hill. Místo odkud je vidět část Himálaje. To se prostě nedá vyfotit (a už vůbec ne mobilem), někdy si tam zajeďte. My jsme si na Tiger Hill vyšlápli pěšky během dne a východ slunce jsme sledovali přímo z Darjeelingu. Na tom východu jsou kouzelné právě ty hory zalité oranžovým ranním sluncem. Jediným háčkem může být špatná viditelnost. To se vám taky může stát, že přijede ráno na Tiger Hill, dáte 700Rs za odvoz (je to asi 10km) a na místě není nic vidět. My jsme to nezkoušeli.

Zpět do Siliguri jsme jeli jako obyčejní lidé, v plně naloženém autě (kousek jeli lidi i na střeše)

Příště už konečně napíšu něco o Rangajanu a naší škole. Teď nás čekají tři dny Sports a Games. Žáci vyšších ročníků jsou rozděleni do čtyř týmů a budou soupeřit v mnoha disciplínách. Něco jako lokální olympijské hry. Už se na to těším!

Hranice mezi Indií a Nepálem	Čajová plantáž Happy Valley	Mírová pagoda (buddhismus)
Rozvod plynu v Darjeelingu	Návštěva KFC (prý "dnes hranolky nemáme, zítra možná")	No není to kouzelné místo?
"Zákaz" parkování	Ochutnávka výhledu z Tiger Hill	Hurá zpět do Rangajanu!