Minulý víkend jsem byl poněkud diskvalifikován stavem zažívacího traktu a zvýšenou teplotou. Nepodařilo se mi vyhecovat se k napsání dalšího příspěvku, proto tak činím až dnes. Zdravotní stav je už zase v normálu a cítím se skvěle.
V neděli jsme slavili narozeniny otce Pampackala. Začalo to ranní mší, na kterou dorazilo o něco více lidí než obvykle. Kromě běžně přítomných lidí dorazilo také několik učitelů z naší školy, několik doktorů, jejichž zásluhou se podařilo výrazně zlepšit otcovy vážné zdravotní problémy a mnozí další. Po mši bylo připravené pohoštění pro všechny přítomné - miska vařených luštěnin s pečivem a pro děti bonbóny.
Tím skončila dopolední část oslav a večer na nás ještě čekala slavnostní večeře pro salesiány a sestry z okolí a opět byli pozváni zmíněni doktoři, jimž otec Pampackal opakovaně srdečně děkoval za poskytnutou nadstandardní péči. S Jonášem jsme zase zahráli dvě písně - tentokrát Mezi horami a Ešče som sa něoženil. Máme dost omezený výběr tím, že se snažíme hrát písně, které známe oba :)
Ve škole se to pomalu stabilizuje. V sedmé třídě jsou zlatí v tom smyslu, že se tam dá docela dobře přednášet. Minulou sobotu jsme měli test a z nějakých padesáti studentů mělo 16 lidí více než polovinu bodů. Dle vyjádření pana ředitele "to vůbec není špatné". Studenti mohou postoupit do dalšího ročníku, i když nějaký předmět neudělají. Pokud je dotyčný notorický flákač a nedělá vůbec nic, je ze školy vyhozen, ale jinak je snaha studenty ve škole udržet. Jakmile přestanou chodit, je malá šance, že by se ke studiu přihlásili jinde. Takhle když chodí dál, existuje naděje pro alespoň částečnou změnu k lepšímu. Pro nástup do devátého a desátého ročníku se ovšem už nesplnění předmětu neumožňuje. Zkrátka v osmé třídě musíte zabrat jinak jdete.
V páté třídě to taky není špatné. Je jich tam sice hodně, ale postupně se mi daří podávat výklad natolik variabilně, aby nedocházelo k příliš velké ztrátě pozornosti. V tuto chvíli mi připadá téměř nemožné přistupovat ke studentům individuálně. Kdyby mi třetina páťáků nepřišla do školy, asi bych si toho vůbec nevšiml. Nicméně pomalu si začínám všímat těch snaživějších a dokonce se podařilo zapamatovat si pár jmen.
Čtvrtá třída byla takovou mou noční můrou. Ačkoliv je jich nejméně, mám pocit, že se mi tam sešly děti pokrývající všechny druhy hyperaktivity. Stačí na pár vteřin zaměřit pozornost na něco jiného, například se snažím něco vysvětlit a na pár vteřin se zamyslím, a už si začnou povídat a hučet. Někteří jsou natolik nabití energií, že nevydrží v lavici jen tak sedět, a tak si prostě stoupnou a stojí. Prvních několik hodin měly děti zálibu v odcházení na záchod. Nejdřív chodily hromadně, ale když se mi jednou zvedla polovina třídy a zmizely, zavedl jsem pravidlo "na záchod po jednom". Mnoho z nich však zkoušelo chodit na záchod i několikrát za hodinu, přičemž evidentně neměly potřebu jít na záchod, ale měly potřebu dělat cokoliv jenom ne sedět a poslouchat. Proto jsem odcházení na záchod naoko zrušil úplně. Když někdo opravdu potřebuje, jde to docela dobře poznat (a ne že by se nenašli herci a herečky, kteří to zkoušejí pořád). Nejvtipnější na tom všem je, že přesto všechno mě ty děti zcela očividně mají rády, a i když dělají v hodině kdoví co a mají spoustu keců, po skončení přijdou a ptají jak se mám apod. Prostě zlatíčka!§! :)
Dneska probíhala pěvecká soutěž. přihlásilo se asi padesát dětí (bylo to docela dlouhé!) a zpívaly na mikrofon jen tak bez doprovodu. Spolu s bratrem Henrym, který sem přijel na tříměsíční výpomoc, a s učitelkou Rakhi jsme zastávali roli porotců. Byl jsem také požádán, abych zahrál nějaký song po úvodním slovu pana ředitele. Tak jsem tentokrát zahrál "Jednou mi fotr povídá". Pak se na pódiu postupně střídali chlapci i děvčata z páté až desáté třídy. Mnozí zpívali moc pěkně, mnozí by byli nadějnými kandidáty do hvězdné pěchoty. Ovšem dovolím si vyzdvihnout odvahu všech zúčastněných. Přece jenom to není jen tak, vystoupit před svými kamarády a celou školou.
Na závěr opět několik fotografií. Půjčil jsem si foťák od otce Alberta, takže kvalita by měla tentokráte být o něco vyšší...
V neděli jsme slavili narozeniny otce Pampackala. Začalo to ranní mší, na kterou dorazilo o něco více lidí než obvykle. Kromě běžně přítomných lidí dorazilo také několik učitelů z naší školy, několik doktorů, jejichž zásluhou se podařilo výrazně zlepšit otcovy vážné zdravotní problémy a mnozí další. Po mši bylo připravené pohoštění pro všechny přítomné - miska vařených luštěnin s pečivem a pro děti bonbóny.
 Místní kapla dokončená teprve před několika měsíci |
Gratulace před kostelem,
kytky a zpívání písní
|
 a vlevo bratr Thomas, který se stará o děti v nedalekém hostelu |
Ve škole se to pomalu stabilizuje. V sedmé třídě jsou zlatí v tom smyslu, že se tam dá docela dobře přednášet. Minulou sobotu jsme měli test a z nějakých padesáti studentů mělo 16 lidí více než polovinu bodů. Dle vyjádření pana ředitele "to vůbec není špatné". Studenti mohou postoupit do dalšího ročníku, i když nějaký předmět neudělají. Pokud je dotyčný notorický flákač a nedělá vůbec nic, je ze školy vyhozen, ale jinak je snaha studenty ve škole udržet. Jakmile přestanou chodit, je malá šance, že by se ke studiu přihlásili jinde. Takhle když chodí dál, existuje naděje pro alespoň částečnou změnu k lepšímu. Pro nástup do devátého a desátého ročníku se ovšem už nesplnění předmětu neumožňuje. Zkrátka v osmé třídě musíte zabrat jinak jdete.
V páté třídě to taky není špatné. Je jich tam sice hodně, ale postupně se mi daří podávat výklad natolik variabilně, aby nedocházelo k příliš velké ztrátě pozornosti. V tuto chvíli mi připadá téměř nemožné přistupovat ke studentům individuálně. Kdyby mi třetina páťáků nepřišla do školy, asi bych si toho vůbec nevšiml. Nicméně pomalu si začínám všímat těch snaživějších a dokonce se podařilo zapamatovat si pár jmen.
Čtvrtá třída byla takovou mou noční můrou. Ačkoliv je jich nejméně, mám pocit, že se mi tam sešly děti pokrývající všechny druhy hyperaktivity. Stačí na pár vteřin zaměřit pozornost na něco jiného, například se snažím něco vysvětlit a na pár vteřin se zamyslím, a už si začnou povídat a hučet. Někteří jsou natolik nabití energií, že nevydrží v lavici jen tak sedět, a tak si prostě stoupnou a stojí. Prvních několik hodin měly děti zálibu v odcházení na záchod. Nejdřív chodily hromadně, ale když se mi jednou zvedla polovina třídy a zmizely, zavedl jsem pravidlo "na záchod po jednom". Mnoho z nich však zkoušelo chodit na záchod i několikrát za hodinu, přičemž evidentně neměly potřebu jít na záchod, ale měly potřebu dělat cokoliv jenom ne sedět a poslouchat. Proto jsem odcházení na záchod naoko zrušil úplně. Když někdo opravdu potřebuje, jde to docela dobře poznat (a ne že by se nenašli herci a herečky, kteří to zkoušejí pořád). Nejvtipnější na tom všem je, že přesto všechno mě ty děti zcela očividně mají rády, a i když dělají v hodině kdoví co a mají spoustu keců, po skončení přijdou a ptají jak se mám apod. Prostě zlatíčka!§! :)
Dneska probíhala pěvecká soutěž. přihlásilo se asi padesát dětí (bylo to docela dlouhé!) a zpívaly na mikrofon jen tak bez doprovodu. Spolu s bratrem Henrym, který sem přijel na tříměsíční výpomoc, a s učitelkou Rakhi jsme zastávali roli porotců. Byl jsem také požádán, abych zahrál nějaký song po úvodním slovu pana ředitele. Tak jsem tentokrát zahrál "Jednou mi fotr povídá". Pak se na pódiu postupně střídali chlapci i děvčata z páté až desáté třídy. Mnozí zpívali moc pěkně, mnozí by byli nadějnými kandidáty do hvězdné pěchoty. Ovšem dovolím si vyzdvihnout odvahu všech zúčastněných. Přece jenom to není jen tak, vystoupit před svými kamarády a celou školou.
Na závěr opět několik fotografií. Půjčil jsem si foťák od otce Alberta, takže kvalita by měla tentokráte být o něco vyšší...
 Otec Albert |
 Otec Rajesh |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Máš taky uniformu?
OdpovědětVymazat