Zážitky z dovolené - část 2.

Za těch pár měsíců, co jsem tady, si dovolím tvrdit, že Indie opravdu umí překvapit. Tak kupříkladu ve vlaku z Delhi jsem měl koupenou jízdenku do druhé třídy klimatizované (2-AC), ale z kapacitních důvodů jsem se vezl ve třídě první. No nekup to :) (přesné vysvětlení toho, jak se něco takového může stát, rád poskytnu na vyžádání nebo se k němu vrátím v příspěvku o vlakové dopravě, který možná někdy napíšu). Na druhou stranu překvapení mohou být příjemná i nepříjemná. Během cesty z Delhi do města Jammu mi najednou přestala fungovat SIMkarta - žádné volání, žádné smsky, žádný internet... Mí spolucestující mě ochotně informovali, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze lokální SIMky. Takže se svojí assamskou se můžu jít klouzat. Byl jsem zvědav, jak se mi podaří najít cílovou destinaci, bez telefonického spojení. Ale na takové úvahy bylo ještě času dost. Vesnice Mulbekh, do níž jsem mířil, byla ještě stále vzdálena několik dní cesty (kolik, to jsem přesně nevěděl... doprava v horách je poměrně nestabilní... občas nějaké sesuvy, uzavírky apod.)

Problém s funkčností pouze lokálních SIMkaret se teoreticky dá vyřešit snadno - koupit si lokální SIMku. Proto první věcí, do níž jsem se pustil po příjezdu do Jammu, bylo shánění SIMky. Chlapík vlastnící krámek s oblečením odněkud vytáhl malou plastovou krabici. Ta se ukázala být naplněna SIMkami asi tří různých operátorů. Chtěl po mě asi 500 rupií. Něco mi říkalo, že není potřeba chopit se první nabídky a taky se sem vždycky dá vrátit. Další krámek sice byl primárně věnován občerstvení, ale velká reklamní cedule po straně už alespoň hlásala prodej SIMkaret. Jenže prodavač mě odbyl s tím, že může prodávat SIMky pouze lidem s kašmírskou adresou. Moje assámská adresa v pasu se mu nelíbila. Že by to fakt nešlo? Nesmysl! Tady jsem v Indii, je to jenom otázka vytrvalosti. A taky že jo. Další krámek věnovaný kopírování, tisku a výrobě pasových fotografií se ukázal být vhodným místem. Prodali mi SIMku za 240 rupií. Pán pravidlo s kašmírskou adresou řešil jednoduše tím, že mi dal papírek s adresou. Po zakoupení SIMky v Indii musíte několik hodin počkat, než se probudí k životu, a pak ji musíte aktivovat zavoláním na speciální číslo, kde jim nahlásíte svoje jméno, jméno jednoho z rodičů (to píšete do formuláře už při koupi SIM) a právě lokální adresu. V mém případě adresu od pána.

Jelikož s aktivací jsem momentálně nemohl pohnout, vyrazil jsem najít stanoviště jeepů jedoucích do Srinagaru - mého dalšího checkpointu na cestě do Mulbekhu. Díky informacím od pána z obchodu nebylo nalezení stanoviště taxi nijak obtížné. Stačilo kousek popojet autobusem. Opět se na mě usmála štěstěna. Hned jak jsem vystoupil sesypali se na mě řidiči. Je vždycky lepší, když se perou o vás, než když máte jenom jedinou možnost a prodejce to moc dobře ví. Dvěma jeepům chyběl jediný cestující a nabízeli mi stejnou cenu. Říkám jim, že nemám důvod preferovat jednoho nebo druhého. Chvilku jsme se nepohnuli z místa, a tak to zkouším na toho vpravo... maličko snížím cenu a on kývne, ať jdu za ním... podařilo se :)

Cesta z Jammu do Srinagaru byla dlouhá... aspoň jsem si to tehdy myslel... o den později jsem nedobrovolně svoji představu o dlouhé cestě přehodnotil. Zmíním jen motivační a místy docela vtipné cedule rozmístěné podél silnice ne nepodobné té co je na následujícím obrázku.

Volně přeloženo: "Při řízení spoléhejte na koňskou sílu motoru a nikoliv na sílu alkoholu z rumu." Aneb motivační hesla pro řidiče, která v Jammu a Kašmíru najdete nejen na cestě z Jammu do Srinagaru.

Další cedule hlásaly například:

It is not rally, enjoy the valley.

If married, divorce the speed.

Drive with care, make accident rare.

Better be late than never.

Drive cautiously, someone is waiting for you.

This is highway not a runway, don't take off.

Drive like hell and you will be there.

Drink and drive you won't survive.

Life is a journey complete it.

Life is short don't make it shorter.

Z Jammu jsme vyjeli v poledne a po deseti hodinách jízdy (pár pauz na čůrání a jedna větší na oběd) náš vůz dorazil do Srinagaru. Již nějakou dobu před tím mi začalo vrtat hlavou, kde budu spát. Tiše jsem doufal, že se mi podaří v průběhu dne aktivovat SIMku a dostanu se na internet. To se nestalo. Karta byla stále mrtvá. Půjčil jsem si telefon od spolusedícího a zavolal pánovi do obchodu, kde mi SIMku prodali. Ptal jsem se, proč pořád ještě nejede, jenže signál byl špatný podobně jako pánova výslovnost a nakonec jsem z toho nic moc nepochopil. No... začal jsem sondovat, kde budou spát moji spolucestující. Můj soused byl takový bodrý chlapík, cestující do Amritsaru navštívit poutní místo. Prý bude spát v nějaké levné ubytovně, kde se spí na pokoji hromadně v cca 10 lidech. Ok, říkám si, lepší než spát na ulici. Podle toho jak cestou interagoval s ostatními byla jeho historka docela důvěryhodná a nebyl důvod ho podezírat ze snahy vlákat mě do pasti :) Ptám se, jestli se k němu můžu případně přidat a prý klidně jo. Nicméně nedalo mi to a zeptal jsem se pak ještě během jedné pauzy klučiny o něco mladšího než já. Byl v jeepu i s rodiči a jeli navštívit poutní místo do Amritsaru - Golden Temple (nakonec se ukázalo, že tam jede celý náš jeep kromě mě a šoféra). Na otázku kde budou s rodiči ve Srinagaru spát odpověděl, že v nějakém hotelu, který seženou na místě. To mě povzbudilo. A prý se k nim můžu přidat.

Pár momentek z cesty Jammu-Srinagar:

Scenérie...

...a ještě jedna.

Tady zdarma dávali čaj. Dotuje to údajně jen tak charitativně nějaká velká firma.

Nakonec to dopadlo tak, že ve 22:00 jsme přijeli do Srinagaru, posbírali zavazadla a ujala se nás banda místních šoférů. Hotel s dvoulůžkovým pokojem za 700 rupií na noc - to není špatné. Rodiče byli dva, synek jeden a já byl taky sám. Prostě se to nabízelo. Tak jsem nakonec ve Srinagaru přespal za pouhých 350 rupií na manželské posteli s mým novým kamarádem z jeepu. Peníze jsem si dal v noci paranoicky pod hlavu, ale asi to bylo zbytečné. Ráno když jsem se vzbudil, ještě spal. Napsal jsem mu pozdrav a zmizel. Večer jsem se ptal, v kolik je snídaně. Podle domluvy jsem v sedm přišel do jídelny a... nikde nikdo. Zkouším to na recepci. Rozespalý klučina křikl někam směrem do ztichlé části domu. Za chvíli se někdo vybatolil. Povídám "čaj a omeletu s čapátí". Z tempa jakým se ospalý klučina číslo dvě pustil do práce jsem usoudil, že čaj mi bude stačit. Doptal jsem se na stanoviště taxíků jedoucích do Kargilu, což bylo poslední město, v němž jsem měl přesedat. Pár minut rikšou a byl jsem tam. Zrovna se chystal k odjezdu jeden jeep, kterému chyběl poslední cestující. Prostě paráda. Cena fixní (i když ne zrovna malá), takže žádné smlouvání a hurá, jedeme.

A jak to bylo dál? To zas někdy jindy. Teď už šupky do pelíšku. Teda aspoň co se mě týče. U vás pravděpodobně budete záležet na tom, kterou část dne máte ve zvyku vysedávat u internetu. Ještě malá obrazová upoutávka na příště...

Zážitky z dovolené - část 1.

Právě se vracím vlakem z dovolené. Měli jsme u nás prázdniny a to se prostě musí využít. Tak trochu se teď hecuju, že vám to sem po částech sepíšu všechno a věru moc rád bych to udělal. Ale jelikož se toho událo opravdu hodně a navíc ne všechno se dá sdílet, slibuji alespoň, že se pokusím zmínit všechno podstatné. Začnu příspěvkem, který jsem napsal už před téměř měsícem, jenom jsem ho z důvodu nedostatku internetu a později energie nestihl zveřejnit dřív. Tak tedy...

Jak to začalo

Minule jsem zmiňoval svoji plánovanou cestu do Kašmíru. Nuže nastal ten den a můj vlak měl odjíždět 14:45 z asi 20-25 min vzdálené zastávky. Měl jsem ještě v plánu koupit si zpáteční jízdenku na srpen, protože když s nákupem dlouho otálíte, může se stát, že ve vyhlédnutém vlaku prostě už nebude místo (nebo to místo bude stát víc peněz - vyšší třída apod.)

Celé dopoledne jakož i část předchozího dne jsem byl zaměstnán balením věcí a přípravou svého pokoje na mou třítýdenní nepřítomnost. Ne snad že bych dva dny vymýšlel, co si vezmu s sebou, ale většina věcí ze skříně, které jsou doma běžně čisté, byla načichlá plísní a bylo potřeba je znovu vyprat (už jsem se myslím zmiňoval o vysoké vlhkosti a o tom jak mi samovolně zplesnivěl batoh i bunda... Naštěstí nic co by nespravil hadr s jarovou vodou). A příprava pokoje spočívala v navrácení vypůjčených věcí - za tři týdny bez žehličky by mě bratr asi nepochválil - v zajištění oken pro případ silného větru atd. Hmm, teď mě napadá, že jsem nevypnul bojler... Tak přece něco... Ale pořád lepší než nevypnout třeba tu zmíněnou žehličku.

Nuže věřte tomu nebo ne, ale 13:50 jsem byl kompletně sbalený (kdo mě dobře zná, tak tomu věřit nebude, ale je to tak) a šel jsem si dát oběd, abychom mohli s otcem Albertem dle domluvy 14:00 vyrazit na zastávku. Cestou do jídelny jsem uviděl skupinu dospělých až postarších mužů v doprovodu otce Alberta. Je běžnou praxí, že salesiáni se vzájemně navštěvují v místech svého působení - na kus řeči, podívat se jak to chodí jinde a načerpat nějakou inspiraci pro další práci v domovské lokalitě. Je také běžnou praxí, že přijedou tak jeden, dva či tři otcové... Zrovna dnes jich ale přijelo asi podobně jako apoštolů. No co, říkal jsem si, tak vyjedeme o deset minut později a pořád ještě budeme mít rezervu. A pokračoval jsem svou cestou do jídelny. Tam jsem si naplnil láhve vodou a než jsem usedl k jídlu, stalo se nevyhnutelné - všech těch dvanáct nebo kolik apoštolů se nahrnulo do jídelny. Salesiánská pohostinnost se přinejmenším v těchto končinách nedá popřít. Kdyby sem přišlo pár lidí, tak se prostě najím s nimi, ale takhle se naše malá komunitní jídelna doslova naplnila a já nějak neměl chuť obědvat zatímco kolem mě se bodře baví plno cizích lidí, kteří srkají svůj čaj nebo kávu. Navíc oni by si chtěli povídat, což by mi normálně vůbec nevadilo, ale dnes se mi to úplně nehodilo. Přesunul jsem se tedy do kuchyně (třesení rukou se všemi příchozími jsem se nevyhnul) a poobědval tam. Dojedl jsem cca 14:10. Otec Albert byl lehce nervózní, protože byl zaměstnán hostitelskými povinnostmi. Konečně cca 14:18 jsme sedli do auta a vyjeli. Když nákup zpáteční jízdenky nechám na jindy a rovnou skočím do vlaku, stále ještě jsme měli dobrý čas.

Po pěti minutách jízdy se začal ozývat ze zadní části vozu jakýsi nežádoucí zvuk. Jeden pohled z okýnka vyjasnil zdroj tohoto zvuku - defekt na zadním levém kole.

Asi jsem se zapomněl zmínit o povaze pozdního příchodu, který v tomto případě znamenal, že mi ujede vlak do Delhi a také následný přípoj na sever. Nebylo ani zdaleka jisté, že bych dostal jízdenku na některý z dalších dní nehledě k tomu, že by mi propadlo něco přes 1500Kč.

No takže defekt. Vyběhli jsme z auta a já si pomalu začínal říkat, že asi budu mít příležitost užít si tyhle prázdniny v Assamu namísto v Kašmíru. Otec Albert už má něco najeto a taky jsem netušil, jestli máme rezervu a potřebné nářadí. Měli jsme! A otec Albert v ten moment omládl asi o třicet let. Společně jsme během pěti minut vyměnili prázdné kolo za náhradu a vyrazili na cestu rychlostí ne nepodobnou formuli 1. Zvuk klaksonu svojí frekvencí spíše připomínal policejní sirénu a četné retardéry rozmístěné na cestě plnily spíše roli skokanských můstků. Křižovatka - semafory - 50 vteřin červená - a vpřed! Čas běžel neúprosně dál, ale řidičské schopnosti otce Alberta a dvanáct vagónů štěstí nakonec způsobili, že my jsme byli rychlejší. Auto zastavilo kousek od stanice a teď to bylo na mě. Rychle batoh na záda, do ruky dvoulitrovku vody a sprint v žabkách na 100m. Když jsem doběhl k vlaku, měl jsem ještě celou minutu na to, abych našel svůj vagón. Otec Albert mě dostihl chvíli poté, co jsem se vyhoupl do správných dveří. Vlak se začal rozjíždět. Ještě jsme si potřásli rukama a smáli se na celé kolo.

PS: Aktuálně už jsem projel Delhi a mířím do města zvaného Jammu. Odtud dále do Srinagaru, do Kargilu a pak už přijde vesnice Mulbekh, kde se počet členů naší momentálně jednočlenné skupiny zdvojnásobí.


PPS: Takže tolik můj měsíc starý příspěvek. Bylo to právě na cestě z Delhi do Jammu, kdy jsem zjistil, že ve státě Jammu a Kašmír fungují pouze SIM karty lokálních operátorů - tedy rázem jsem byl bez internetu a telefonu... Přesně tyhle dramatické okamžiky přestanou člověka po čase v Indii překvapovat :D

Dva týdny zkoušek, týden opravování, rýžová sezóna a hurá na prázdniny (3. dopis z Indie)

Milí přátelé,

o co více se mi daří začlenit v Rangajanu, o to méně se mi daří nacházet čas a energii pro psaní zpráv k nám do srdce Evropy. Naštěstí začaly prázdniny, a tak se zase hlásím. Ale hezky popořadě...

Ilustrativní foto s příběhem uvedeným níže... jinak prostě sázení rýže ;)

Poslední dva červnové týdny školy byly věnovány pololetním zkouškám. Jsou důležitější než čtvrtletní, protože z nich můžete získat víc bodů do celkového hodnocení na konci roku. Každý den jako obvykle začal nástupem a po něm se studenti neprodleně odebrali do tříd. Aktovky zanechali na chodbách a s sebou mohli mít jen psací/rýsovací potřeby, láhev s vodou a podložku na psaní. Kalkulačky povoleny nejsou. Možná proto, že ne každý má dost peněz na nákup kalkulačky, možná z jiného důvodu, každopádně ve školách značky Don Bosco je plošný zákaz používání kalkulaček u zkoušek. To mimo jiné znamená umět základní mocniny (potažmo odmocniny) z hlavy, počítat každé víceciferné sčítání, odčítaní, násobení i dělení ručně, nutnost pamatovat si konstanty apod.

V každé třídě jsou během zkoušek namixovaní studenti z různých ročníků, např. v jedné lavici sedí jedna páťačka, sedmačka, osmák a desáťák. I přes toto značně efektivní opatření se daří mnohým studentům úspěšně opisovat otázky typu a/b/c/d nebo ano/ne. Inu místní děti jsou vynalézavé stejně jako naše.

Delší zkouška z předmětu trvá 3 hodiny (za 90 bodů), kratší jen hodinu a půl (40 bodů). Když si představíte tříhodinovou zkoušku v letních teplotách (assámských letních teplotách!) bez klimatizace a mnohdy i bez fungujících větráků (protože zrovna nešel proud), není to žádný med. Občas někdo v průběhu zkoušky i usnul. Většinou to byli studenti, kteří už napsali všechno co věděli, a proto jsem je nechával spát. Takový spící žák má totiž mnohem menší tendenci k opisování a vyrušování než žák bdící. Speciálně jeden klučina měl tendenci k usínání každý den.

Jakmile se odbyla poslední zkouška, škola i hostel maličko osiřely. Kluci z hostelu odjeli na prázdniny domů a do školy nadále docházeli pouze učitelé, kteří si krátili pracovní dobu čtením sci-fi povídek, jež žáci sepsali v domnění, že se jedná o správné odpovědi. No tak zase abych jim nekřivdil, někteří žáci jsou opravdu schopní a některým bych mohl závidět jejich rukopis. Rozhodně jim ale nezávidím, že musí studovat v angličtině a prakticky od školky se učí tři jazyky (assámštinu, hindí a angličtinu), přičemž každý z těchto jazyků má jiné písmo. To pak můžete být chytří na fyziku jak chcete, ale pokud máte problém s angličtinou, nemáte šanci (můj skromný názor).

Část učitelů dokončila opravování v průběhu jednoho týdne, zbytku to trvalo téměř týdny dva. Záleží na tom, v kolika třídách učíte, jak staré žáky a jaké předměty. Třeba opravování přírodních věd v páté třídě čítající 73 studentů mi trvalo dva dny. Celkově mi to vzalo něco přes týden, a když jsem to dodělal, cítil jsem silný příval radosti. Tolik tedy o zkouškách.

Červenec je měsícem letních prázdnin. Pro mnoho žáků a jejich rodinné příslušníky to znamená zábavu ve formě sázení rýže. Jednou jsem takhle pozoroval sazeče rýže krátce po poledni. Pracovali na přímém slunci a evidentně si nevšimli, že už by dávno měli upadnout do mdlob. Já jsem pomalu umíral ve stínu. Později jsem se dozvěděl, že to jsou nájemní dělníci, kteří sice dostanou o něco víc peněz, ale po pár dnech většinou onemocní horečkou nebo něčím podobným. Vlastně mě to nepřekvapuje, protože to vedro, co tu máme poslední dva týdny je docela pekelné. Není to jen teplotou vzduchu, ale také vysokou vlhkostí. I místní mají občas problémy. Já mám naštěstí teď prázdniny, takže když už je toho moc, zalezu do pokoje a trochu se prospím. Většinou teď jde proud a větrák taky dost pomůže. A pokud jde o sázení rýže, většina lidí se mu věnuje brzy ráno a k večeru před setměním.

Jelikož nerad dlouhodobě zahálím a rád se učím nové věci, nemohl jsem odolat pohledu na naše studenty technického učiliště, kteří cca před týdnem začali zúrodňovat pozemky patřící škole. Nahodil jsem kraťasy a tričko a hurá do bahna. Konečně už vím, jak se sází rýže. Mé zpočátku slimáčí tempo se v průběhu týdne značně zlepšilo. Nicméně stále dosahuji jen poloviční rychlosti ve srovnání s těmi nejlepšími. Níže přikládám fotografie, abyste měli trochu představu. Obecný postup obdělávání pole a sázení je přibližně následující:
(pozn. prosím čtenáře, aby následující řádky nepovažovali za plnohodnotný návod k pěstování rýže... chcete-li mít vlastní rýžové pole, obraťte se na odborníky)

1) duben-červen - zorá se pole zarostlé trávou... přes zimu je pole vyschlé a zem je tvrdá, nicméně touhle dobou už dostatečně napršelo a je jsou z toho spíš bahnité bazény... zoraná tráva časem z velké části shnije...

2) konec června - na malou část pole nasadíme semeno rýže, z něhož dostaneme sazeničky připomínající mladé obilí... sazeničky rostou velmi hustě, proto následuje...

3) červen-červenec - sazeničky vytrháme a svážeme do malých stohů, které rozneseme po poli, aby byly po ruce při sázení... pokud je na poli zase moc trávy, přejedeme traktorem ještě jednou (někdo nemá na pronájem traktoru peníze... nevím, jak se to řeší v takovém případě... první zorání se zvládne s pomocí malých traktůrků nebo párů volů)

4) červenec - sázíme, sázíme, sázíme...

Ke sklizni se dostanu později (tím mám na mysli někdy na podzim).

Dneska jsme dosadili poslední kus pole. Načasování jak má být, protože zítra odjíždím na prázdniny na sever Indie - Jammu a Kašmír. Vrátím se až začátkem srpna. Škola začíná 1.srpna, ale dostal jsem povolení na týdenní zpoždění. V Jammu dobrovolničí jedna kamarádka z ČR, takže budeme poznávat krásy tamních hor v tandemu.

Přeji všem příjemné letní dny podle vašich představ a až zas někdy budete mít k jídlu rýži, vzpomeňte si na nás na východě... my ji totiž pravděpodobně tou dobou budeme mít k jídlu taky :)

PS: Začal jsem se učit gramatiku jazyka hindí. Pobavilo mě, že místo "předložek" určujících místo mají "záložky". Takže zatímco u nás řekneme "kniha na stole," tady přijde nejdřív stůl, potom záložka a nakonec kniha (nemyslím záložku v knize, ale záložku jako předložku... rozumíme si...)

Zkoušky...	...	... (zasedací pořádek na tabuli)
Opravování písemek	Transport stohů sazeniček na větší vzdálenosti	Připravíte si malý svazek do jedné ruky a druhou odebíráte a strkáte do bahna
Když máte štěstí, přisaje se vám na nohu pijace... mě se tři dny vyhýbaly, a čtvrtý den jsem měl tři... šly dolů docela snadno	Obzvláště některá děvčata dosahovala úctyhodné rychlosti v sázení. Na druhou stranu nejedna z nich úctyhodnou rychlostí vyběhne ven z pole, když někdo ohlásí pijavici.	Pomalu couváte a před sebe strkáte do bahna sazeničky. Vzadu je budova, v níž bydlím. Na tohle místo mám výhled z okna.
Osobně jsem si to náramně užíval. Konečně trocha pohybu po tom věčném sezení nad písemkami.	Ještě jedna sázecí s výhledem na areál - vzadu zleva škola, hostel, kaple.	Duha, hezká děvčata mluvící cizím jazykem, spousta bahna a pijavice... prostě romantika jak má být :)
Blbinky, srandičky...	... a je hotovo!	Kluci z hostelu (ne všichni) jsou teď doma na prázdninách.

Vedro, personální změny, piknik a pád lorda Voldemorta

Když jsem se chystal odjet do Indie, mnoho lidí se mě ptalo, jak budu zvládat to horké podnebí. Podle zpráv ze západu mám dojem, že teploty v ČR jsou vyšší než tady v Assamu. Posledních několik týdnů nám tady denně sprchne. Občas je dusno, ale sluníčko se teď moc neukáže, takže vedro moc není. Noci jsou příjemné a dá se normálně spát (asi před měsícem bylo pár dnů fakt horko a to se mi dařilo usínat až po půlnoci).

Francis, dobrovolník z Tamil Nadu nás opustil minulou neděli, neboť jeho služba skončila. Na začátku se mu stýskalo po domově, a pak se mu po měsíci pomalu ani nechtělo odjet. Takový dobrovolnický standard, řekl bych. Ale může se to lišit v závislosti na osobnosti dobrovolníka. Tak či tak požádal mě, abych mu nafotil studenty a školu, takže vám konečně po půl roce můžu poslat pár fotek, abyste měli představu, jak vypadají třídy v naší škole...

Šestá třída... sice tady neučím, ale třídy vypadají všechny dost podobně...
na stropě jsou větráky, které někdy i fungují... záleží jestli zrovna máme elektřinu nebo ne

Pátá třída... (tady učím)

...čítající něco kolem... (Francis)

...sedmdesáti dětí

Myslím, že už jsem se minule zmínil o personálních změnách, které se nezadržitelně blíží. Pokud jste nedávali pozor, krátce připomenu. Náš současný zástupce ředitele, otec Rajesh, byl převelen na jiné místo a příští týden odjíždí. Ředitel, otec Pampackal, předává svoji funkci nově příchozímu otci Manoharovi a sám se ujme administrativních povinností a vedení komunity. Mimo to přišel nově jeden bratr, který by tady měl zůstat cca 1 rok, a dále dvě řádové sestry, z nichž jedna bude zástupkyní ředitele a druhá bude zcela jistě taky něco dělat, jen si teď nejsem úplně jistý, co to přesně bude.

Otec Rajesh se před svým odjezdem loučí s mnoha lidmi a je zván do jejich domovů na obědy, večeře nebo "čaje" (tj. čaj+něco k snědku). Kromě toho se rozhodl také uspořádat piknik pro kluky muzikanty, s nimiž hrával na akcích a slavnostech. Pozval i Francise a mě. Původní plán byl, že naložíme na auto nástroje (klávesy, kytaru, elektronické bicí, baskytaru...), repráky, záložní zdroj, někam si vyjedeme, zamuzicírujeme, uvaříme si něco dobrého k snědku a vyrazíme zpět. Jelikož jsou však plány od toho, aby se měnily, dopadlo nakonec trochu jinak. Přijeli jsme do jedné vesnice, kde proběhl cca hodinový zpěvně-taneční program (účastnili jsme se my i místní), jídlo nám nakonec uvařili ochotné ženy z vesnice bo nebyl na vaření čas (kromě grilu, ten jsme si obstarali sami), z obědu se stala večeře a vrátili jsme se kolem deváté večer. Nicméně i tak to bylo moc fajn a o to přece jde ne?

otec Rajesh (vlevo) - odchází otec Manohar (vpravo) - přichází	Program na rozloučenou/uvítanou (necelé tři hodiny proslovů, tanců a písní) se konal ve čtvrtek dopoledne v době výuky	Jeden z rozlučkových obědů otce Rajeshe, na který jsme byli spolu s Francisem pozváni také (slečny učitelky od nás)
Vyrážíme na piknik...	... děti "sekají" trávu na místě, kde se bude...	...tančit...
...zpívat...	...tančit...	...zpívat... (Rosa na kolejích)
...a hrát	Potom nažhavíme gril...	...a dáme si do nosu!
Takhle jezdí některé děti ze školy	Takhle orá ten, kdo nemá traktor	A takhle vypadá naše týden stará komunitní jídelna (první patro studentského hostelu  se konečně finalizuje)

PS: Konečně jsem dočetl Harryho Pottera až do konce. Ať si říká kdo chce, co chce, kdybych neměl žádné povinnosti, zhltnul bych to jedním dechem. Jak prohlásil Doctor Who: "Good old J.K.!" (pozn. to jako J.K.Rowling ;) )

Tři nevěsty, dva ženiši a jeden pohřeb

Včera jsem s překvapením zjistil, že už je to měsíc, co jsem naposledy psal na blog. Na jednu stranu bych si přál, abych měl víc prostoru a energie pro sdílení místního dění, na druhou stranu rychlost s jakou mi tu ubíhají týdny svědčí o tom, že se nenudím a je to tu fajn. Dneska máme den volna, takže mám konečně čas, zase vám něco sepsat ;)

Pátá třída na návštěvě u Francise (dobrovolník z Tamil Nadu) a mě.
Dveře za mnou vedou do Francisova pokoje a dveře vpravo do mého.

Před dvěma týdny nám odešla jedna učitelka ze školy. Třídní učitelka osmé třídy učila matiku, přírodní vědy a na prvním stupni počítače. Dostala nabídku lepší práce v nějakém chemickém výzkumu hnojiv s cca čtyřikrát vyšším platem (plat učitelů v naší škole se pohybuje v řádu 4-5 tisíc rupií... proto si snad všichni přivydělávají soukromým doučováním). Nabídl jsem se, že za ni vezmu matematiku v sedmé třídě, protože už tam učím přírodní vědy a sedmáky docela znám. Navíc učit matematiku je pro mě jednodušší a příprava hodin mi zabírá minimum času. Nehledě k tomu, že po těch pěti měsících už jsem se naučil v tom tady trochu líp chodit a co mi na začátku zabíralo času moc, zabírá mi teď času méně.

Nicméně stále bylo potřeba nějak zaplnit díru v učitelském sboru. Otec ředitel proto po týdnu přijal novou učitelku, která tady už jednou byla na pohovoru, ale v té době ještě neměla dokončeného bakaláře. Teď už dokončeno má (před pár týdny).

Další velká věc bude, že v horizontu tří týdnů nás opustí náš zástupce ředitele, otec Rajesh, protože byl přidělen na nové místo. Oni takhle někteří salesiáni přibližně každé tři roky mění místo, podle toho, kde jsou potřeba. Bylo mu to nařízeno shora a on to akceptuje. Místo něj nám sem přijde nový otec, který nastoupí na pozici ředitele. Současný ředitel zůstane tady, ale bude se věnovat jiným věcem (je potřeba dorazit stavbu hostelu pro kluky a možná se bude stavět i něco pro děvčata). Budu tedy mít nového šéfa. Kromě toho má dorazit jeden salesiánský bratr, který bude učit na naší škole a taky dvě řádové sestry. Sestry si přijedou prohlédnout místo, nějaký čas tady budou pomáhat, a když se jim tu bude líbit, dají se do stavby konventu. Zkrátka a dobře dost věcí se tu změní, ale studenti jsou pořád stejní, většina učitelů taky, takže dopad pro mě osobně až zas tak zásadní nejspíš nebude (až na toho nového šéfa :) ).

Minulou sobotu proběhl kvíz ze znalostí o životě Dona Bosca. Celkem se měli naučit odpovědi na nějakých 800 otázek. Otec ve snaze motivovat k vyšším výkonům nabídl peněžní výhru v hodnotě 5000Rs, 4000Rs a 3000Rs třem vítězům (měsíční plat učitele naší školy). Kolik bylo zájemců o účast si můžete domyslet z fotografie níže. Jak se ukázalo po prvních dvou kolech, znalosti soutěžících nebyly zdaleka tak rozsáhlé, jak náš pan ředitel doufal. V průběhu soutěže proto vyhlásil, že aby měl soutěžící právo na výhru, musí dosáhnout alespoň určitého minimálního počtu bodů (jinak by peníze rozdal v podstatě za nic). Nakonec to dopadlo tak, že jeden klučina dostal hlavní cenu a zbylí účastníci cenu útěchy. Těžko říct, jestli byl výkon snížen nervozitou, smůlou nebo nedostatečnou přípravou. Nervozita byla opravdu znát a i nějaké slzy se objevili.

Moje bývalá kolegyně učitelka

Kvíz o životě Dona Bosca

Rohit - vítěz kvízu a zároveň nejlepší student 7. třídy (tam učím)

V neděli večer jsme šli svíčkové procesí ku příležitosti 31. května (konce mariánského měsíce). Začali jsme ve vesnici Balijian a šli jsme k naší kapli v Rangajanu. Vpředu šli dva andělé (respektive andělky), poté studenti technického učiliště a kluci z hostelu v Rangajanu, následovalo auto, na němž stála socha panny Marie a na korbě auta byla kapela ozvučená reprobednou. Za autem pak mohla jít cca stovka lidí se svícemi. Cestou se zpívalo a modlil se růženec. V naší kapli proběhli krátké obřady a po nich pálení dopisů (týden předem otec oznámil, že kdo chce, může napsat dopis panně Marii). Vrcholem večera byl tanečně-zpěvný program, které se moc povedl. Naštěstí se to celé obešlo bez deště, jenom bahno bylo trochu kluzké.

Andělky na začátku průvodu...	...panna Maria na střeše...	...a kapela na korbě
Procesí...	...	Na pár vteřin jsem si vzal svíčku, a pak jsem se zas chopil foťáku

A teď konečně abych vysvětlil ten nadpis. Před nějakým časem jsem navštívil svého indického kamaráda ve státě Himachal Pradesh (seznámili jsme se cestou ve vlaku). Vdávala se mu sestra a tak mě pozval, abych se přijel podívat. Zároveň se na mě mohli podívat jeho známí a rodina, takže to bylo zajímavé pro obě strany. O tom jak to probíhalo se třeba někdy rozepíšu... pokud ne, můžete se mě zeptat, až se vrátím, mám spoustu fotek a nějaké to video se taky najde. Další svatba se pak konala v Golaghatu a vdávala se sestra jedné mojí kolegyně. Fotky obou nevěst přikládám níže, ať máte trochu představu o tom, jak vypadají některé nevěsty v Indii. Nutno dodat, že obě svatby byly hinduistické a nevěsty byly oblečené ve stylu severní Indie. Ona i ta svatba v Golaghatu byla ve stylu severní Indie, protože ani jedna z rodin není původem z Assamu, ale právě ze států na severu. Assamská svatba by vypadala jinak.

Tak to máme dvě nevěsty a dva ženichy. No a co ta třetí nevěsta, že by ji snad někdo nechal stát samotnou u oltáře? Nic takového, jedná se totiž o docela jiný typ svatby. Když má dívka v Assamu poprvé měsíčky, je to velká událost nejenom pro ni, ale také pro celou její rodinu. Stává se z ní žena a to je přece nutno oslavit. Taková slavnost se anglicky nazývá "marriage," což v překladu znamená svatba. Ostatně i výzdoba domu je téměř totožná s konáním běžné svatby. Přicházejí hosté, dávají dívce dárky (různé užitečnosti denní potřeby, peníze nebo šperky), každý dostane najíst, hraje hudba apod. Někomu to může přijít divné, slavit něco takového. Nejsem dívka a nevím, jak tuto událost vnímají děvčata u nás, ale z toho co jsem zaslechl mám pocit, že je to spíš v některých případech spojeno s negativními pocity nejistoty či skoro až studu. Pokud tomu tak je, pak mi indický přístup přijde mnohem rozumnější. Proč by se měla mladá žena stydět za něco, co je přirozenou součástí jejího života? Takhle má radost, že vstupuje do další fáze života a cítí podporu rodiny a přátel.

Pokud jde o ten pohřeb, minulý týden ve čtvrtek zabili Brumbála... Držel jsem smutek do neděle...

Nevěsta 2. zleva	Nevěsta (vpravo)	Nevěsta bez ženicha (ta s největší tečkou na čele)
Cestou na svatbu nám trochu sprchlo	Na návštěvě u školníka Clementa	Návštěva u kolegy Amrita (ten pavouk vzadu nemá chybu :D )